„Cesta nahoru a dolů jedna a táž!“

Efeskému filosofovi Hérakleitovi je připisován výrok „cesta nahoru a dolů jedna a táž.“ V současnosti je tento výrok označován jako Hérakleitův zákon společenského vývoje, ačkoliv v minulosti takto nikdy nazýván nebyl a ani v odborných publikacích není takto označován. Jiná podoba tohoto zaznamenaného výroku totiž zní takto: „Cesta valchářského šroubu, přímá i křivá, je jedna a táž.“ Ohledně obsahu, smyslu i pravosti Hérakleitových výroků se proto již přes sto let vedou učené spory, neboť i jeho výroky nepochybně pravé jsou mnohdy nejasné a již ve starověku je bylo možno vykládat různě. Proto byl Hérakleitos již svými současníky označován jako „temný filosof“ (Skoteinos), přestože někteří z nich pravili, že pro zasvěcence je Hérakleitova “temnota“ jasnější než Slunce. Také Sókratés (469-399 př.n.l.) se vyjádřil tak, že „to, čemu jsem porozumněl, je duchaplné, a i to, čemu jsem neporozumněl, je jistě také takové, jenom to potřebuje nějakého délského potápěče“ (pozn.: potápěči na ostrově Délu byli pověstí svojí dovedností). I když je tedy o smyslu uvedeného Hérakleitova výroku možno polemizovat, připusťme, že opravdu mohl mít na mysli obecnou zákonitost vzestupů a pádů. Ostatně nelze opomenout, že mnohé jeho pradávné výroky nabývají v současnosti zcela jiného smyslu než ve starověku, jejich výklad se stále mění, postupně se stávají aktuálními a přestože svojí jasnozřivostí udivují filosofy, astronomy i astrofyziky, zcela míjejí oblast mocenské politiky, odsouzené kvůli nevědomosti, nerozumnosti, chamtivosti, ješitnosti a mocichtivosti politiků k neustálým vzestupům a pádům.

„A protož kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl.“

(1.epištola sv.Pavla ke Korintským, kap.10/12)

Nedávno se o „Hérakleitově zákonu“ zmínil pan prof.Miroslav Bárta, který o něm hovořil v souvislosti s opakovanými pády tisícileté staroegyptské společnosti. Přitom vyjmenoval několik podstatných příčin tohoto pádu, které se vyskytují i dnes a mezi kterými mají významné místo nejen klimatické změny (zejména sucho), ale i přebujelost úřednického aparátu. Pokud bychom šli dále do historie, lze např. vzpomenout Buddhovu rozpravu s magadhským královským premiérem Vassakárou (Velká rozprava o Buddhově úplné nirváně), ve které označil dodržování tradičních mravních i morálních hodnot jako základ stability společnosti (tehdy hovořil speciálně o národě Vadždžijů, ohroženého vpádem mocného magadhského krále Adžasátta). A pokud bychom se přesunuli do starověké Číny, zjistili bychom, že jeden z nejvýznamnějších konfuciánských filosofů Sün--c´(asi 313-238 př.n.l.) tehdy pronesl výrok, jehož aktuálnost nepominula ani po 2300 létech a který je naprosto příznačný pro náš současný upadající „vrchol civilizace“:

„Znaky nepořádku a neklidu jsou tyto:

lidé nosí přepychové oděvy,

muži se zdobí jako ženy,

mravy jsou nevázané,

lidé jsou zaměřeni pouze na zisk,

jejich činnost je neuspořádaná,

zvuky a hudby nepřístojné,

lidé nezachovávají zákony slušnosti,

starají se jen o vnějí krásu a o udržování své existence,

nezachovávají pořádek.“

Kdybychom použili parafrázi výroku Jana Wericha o géniech a dílech klasických, pak s hlubokou úctou musíme konstatovat, že Sün-c´ byl génius již v době, kdy to slovo ještě nebylo obnošené. Naproti tomu dnešní doba se doslova hemží stále nově se rodícími politickými „génii“, kteří stále ještě nepochopili, že „pýcha předchází pád“.

Vzestup a pád provázel nejen všechny starověké i středověké civilizace, ale i společenské systémy. Ve 4.stol.př.n.l. přišel athénský filosof Platón (427-347 př.n.l.) s myšlenkou, že i politické systémy se pohybují v jakémsi kruhu, po úpadku jednoho systému následuje další a tak to pokračuje po celé věky. Nejprve si tedy lidé zvolili vůdce (vládce), který se pak nezřídka stal obecně nenáviděným tyranem. Proto byl svržen aristokraty (tímokracií), kteří se postupně znelíbili mocným obchodníkům. Ti je proto svrhli a nastolili oligarchii, tj. vládu bohatých. A protože závist vůči bohatství je věčná, oligarchové byli násilně svrženi lidem, který poté nastolil demokracii. A pak došlo ke sporům, hádkám a situaci, kterou přesně a aktuálně popsal Sókratés:

„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem.

Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá.

Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít

práva občanů. A demokracie jim to dá.

Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní.

A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po

pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo

oligarchie.“

Ve společnostech důsledně založených na rovnosti, spravedlnosti a dlouhodobě vytvářených a udržovaných mravních hodnotách má demokracie dlouhou životnost a žádná teorie státu a práva ještě neodhalila všechny její budoucí možnosti a formy. Ve státech mravně i právně zanedbaných však po historicky krátkou dobu trvá totalita, tyranie, zvůle a násilí (co je to sto let v historii lidstva?) a ani případně vítězná demokracie nemá dlouhé trvání, pokud zločinné prvky, který ji zákonitě provázejí, navodí takovou společenskou atmosféru, kdy nespokojení lidé začnou volat po vládě „silné ruky“ (autokracii). A tak se jeden z režimů uzavře a nastane režim další, směřující k dalším vrcholům a dalším pádům. Platónovo tušení zákonitosti (cyklu změn) tedy mělo své opodstatnění již ve starověku a aktuální je i dnes.

V roce 1849 pronesl v Madridském parlamentu poslanec Cortéz projev, který uzavřel tímto výrokem:

„Příčina všech vašich omylů, pánové, je v tom, že nevíte, kam míří civilizace a svět. Vy věříte, že civilizace a svět jdou vpřed, ale ony jdou zpět!“

Protože pečlivé studium Hérakleita začalo až ve 20.století (a dosud pokračuje), lze stěží předpokládat, že poslance Cortéze inpiroval Hérakleitův výrok o „cestě nahoru a dolů“. Koho ze současných politiků však tento výrok varuje před hrozícím pádem? Ve 20.století totiž z nerozumnosti a nevědomosti došlo k mnoha takovým společenským a politickým pádům a stále se to opakuje. Některé státy se rozpadly v důsledku války, revoluce anebo vnitrostátní národnostní řevnivosti, změnili se vládci, vlády i prezidenti a tento cyklus změn se stále zrychluje. V současnosti jsme dokonce přímými svědky tragického a zalouženého pádu pyšného ruského „impéria“, který je provázen zarputilou nenávistí Ukrajinců ke všemu ruskému a opovržením civilizované části lidstva.

Zákonitost vzestupů a pádů se týká i jednotlivců. Právě totiž nyní probíhá proces „výměny kádrů“ na Pražském hradě, kdy jeho doposud arogantní osazenstvo náhle zjišťuje, v jakém společenském propadu se ocitlo a jak rychle směřuje nejen do úplného zapomnění, ale i k nepříjemnému vyšetřování své nekalé činnosti. Samolibost a zpupnost jim totiž zaslepily rozum a nikdo z nich nejenže nepamatoval na Masarykova slova: „Nelhat a nekrást!“, ale ani úsloví: „Buď slušný k lidem, když jdeš nahoru, můžeš je potkat, až půjdeš dolů!“ Padlé „velikány“ („lvy“) totiž „i zajíci urážejí“ (Mortuo leoni et lepores insultant) a „mrtvého hada i opice tahají za ocas“. Všichni nevědomci, kteří stále s blahosklonnou povýšeností pohrdají zkušenostmi předků, nechť si proto dobře zapamatují tato slova:

„Žádný strom neroste do nebe!“ (České přísloví)

„Bohatství a postavení plodí pýchu, pýcha vyvolává pohromu.“

„Povýšil, zbohatnul a pýchou se nadmul, sám sobě cestu k neštěstí otevřel.“

(Zakladatel taoismu Lao-c´- 6.stol.př.n.l.)

„Přidá-li se k tvému vysokému postavení nadutost, stane se začátkem tvého konce.“

(Starověká čínská lidová moudrost)

Nikdo spolehlivě neví, co „temný“ Hérakleitos mínil svými slovy o totožnosti cesty nahoru a dolů. Čtení Hérakleita je totiž jako prodírání se hustým křovím k oslepujícímu světlu. Historické zkušenosti o zákonitosti vzestupu a pádu však mají varující obsah a měly by být inspirací k mravnému způsobu chování – tj. k moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti, uměřenost, uvážlivé odvaze, lidskosti, laskavosti a soucitnosti. Při důsledném dodržování těchto prastarých mravních hodnot totiž cesta nahoru může trvat i celá tisíciletí.

„Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho!“

(Experientia optima rerum magistra est!)

(Gaius Iulius Caesar – 100-44 př.n.l.)

„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým.

Přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.“

(Hérakleitos)

V Plzni dne 27.2.2023