Dialektika konkrétní policejní praxe -(Kriminalistický sborník 5/2000) I

1.Alternativnost policejních zákroků. „Policisté stojí v první linii procesu trestní spravedlnosti a musejí být schopnými vykladači zákonů. Na základě svých znalostí trestních kodexů se musejí neprodleně rozhodovat, zda došlo k porušení zákona, zda použít zatýkacího práva a zda přitom použijí sílu. Tato situace je nesmírně složitá, zvláště proto, že zákony se nedají napsat tak, aby pokrývaly konkrétní okolnosti každé situace, v níž se policie ocitne. Kromě toho zákony nelze vynucovat doslova, avšak většina policistů má jen základní nebo žádné právní vzdělání a není vyzbrojena k tomu, aby se zabývala jemnůstkami zákona. Policista proto musí použít vlastní subjektivní rozum při rozhodování o tom, co tvoří porušení zákona, který zákon uplatnit, jak a kdy ho vynutit.“ (J.A.Inciardi – Trestní spravedlnost. Praha 1994, str.221) Je třeba si uvědomit, že policista vykonává svoji službu v terénu, nezřídka za nepříznivých podmínek, zvyšujících nárok na psychiku (tma, mlha, déšť, mráz, horko atd.). Tyto okolnosti mohou přispět ke zvýšené dráždivosti, napětí, stresu apod. Obvyklé očekávání, že takový policista se bude v kolizní situaci chovat jako počítač a ve velice krátké době (někdy i zlomku vteřiny, kdy jde vysloveně o život) dojde k jedinému správnému řešení, nad kterým pak po dlouhou dobu polemizují zkušení právníci v teplých kancelářích a v soudních síních, je zcela odtržené od reality a svědčí o nepochopení policejní praxe a psychiky konkrétního policisty. - 2 - Je málo situací, kdy jediným řešením je vytáhnutí zbraně a dokonce přímá střelba. Rozumný policista ví, že k takovému kroku může sáhnout pouze v případě, kdy protivník (protivníci) přímo útočí na dominantní zájem společnosti na ochraně života, zdraví a svobody občanů. Jakýkoliv projev svévolného násilí vůči občanům vyžaduje stejně rozhodný násilný projev policie. Toto zákonné policejní násilí musí být tvrdé, rychlé, rozhodné a zcela chladnokrevné, tak, aby útočník byl s maximální tvrdostí a rychlostí paralyzován a nebylo například tlučeno do loupežníka svíjejícího se v poutech na zemi. Je pozoruhodné, jak se momentálně pozitivně naladěná veřejnost rázem změní ve veřejnost naladěnou negativně, pokud policie jen „o něco málo“ svůj zákrok přežene. Civilizovaná a humanistickými frázemi populistických politiků a senzacechtivých novinářů soustavně „masírovaná“ občanská veřejnost zejména v demokratických zemích není ještě psychicky naladěna do roviny „na hrubý pytel hrubá záplata“ nebo „oko za oko, zub za zub“ – pokud se skutečně neoctne tváří v tvář surovému a naprosto bezcitnému zločinu. Policista je v každé momentální situaci postaven před volbu „co dělat?“ Čím je zkušenější a psychicky vyzrálejší, tím větší množství modelových situací a jejich řešení má zakódováno v mozku a tím adekvátnější a profesionálnější je i jeho konkrétní zákrok. V této souvislosti se zpravidla hovoří o tzv. policejní libovůli (což není totožný pojem se svévolí) neboli diskreční pravomoci. Policejní libovůle (svoboda rozhodování) nastupuje tehdy, když za dané situace lze volit mezi různými alternativami – jak, s kým a jakým způsobem jednat, zda zakročit či nikoli, zda zatknout (zadržet) či nikoli, zda a v jaké míře zákon uplatnit či nikoli apod. „Volnost rozhodování existuje vždy, když se policista může svobodně rozhodnout mezi minimálně dvěma výklady události, které mu byly ohlášeny nebo které zpozoroval při kontaktu s občany.“ (J.A.Inciardi – Trestní spravedlnost. Praha 1994, str.222) Důvody pro policejní libovůli jsou tyto (volně dle Trestní spravedlnosti – J.A. Inciardi, s přihlédnutím na konkrétní podmínky v České republice): 1. Okolnosti, za nichž je předmětné jednání zjevně nezákonné, avšak policie se domnívá, že zákonodárce možná neměl v úmyslu nekompromisní vynucení zákona. Například: a) nekompromisní výklad „Lesního zákona“, který by mohl vést k rozsáhlému, neúčelnému a personálně zcela nezvladatelnému tažení proti trampům, turistům, cyklistům apod. b) nekompromisní výklad zákona o ochraně přírody, kdy by bylo možno postihnout pokutou i cyklistu jedoucího po vyasfaltované cestě v Národním parku Šumava a míjejícího tahač s pokácenými stromy, či horolezce lezoucího po skalách v některé z CHKO, zcela zdevastované průmyslovými imisemi – atd. 

2. Okolnosti, za nichž by akce policie vyžadovala příliš mnoho času, personálu a finančních prostředků policejního útvaru. Například: a) jednání se považuje v rámci konkrétní skupiny občanů za běžné či dokonce akceptovatelné, třebaže ho zákon zakazuje (například rvačky v romských komunitách apod.), b) oběť odmítá svědčit (případy znásilnění, ublížení na zdraví apod.) nebo je zúčastněnou stranou trestného činu (například okradený zákazník prostitutky, podvedený zákazník dealera drog apod.) – atd. 3. Okolnosti, za nichž by zákrok (zadržení) byl technicky správný a ani záměr zákona či omezené prostředky nejsou problémem, leč: a) zákrok by nebyl vhodný nebo by byl neúčinný (postih urážek či pomluv v malé obci, v pohostinství apod.), b) zákrok by neúčelně řešil vyhrocené osobní vztahy v daném místě a nepřispěl by k uklidnění situace, c) zákrok by způsobil ztrátu veřejné podpory, d) zákrok by ohrozil dlouhodobé cíle policie (například zadržení policejního informátora, svědka apod.), e) zákrok by způsobil pachateli nepřiměřenou újmu na psychice či pověsti (drobná provinění bezúhonných osob apod.). 2.Priorita spravedlnosti vůči právu. Nekompromisní uplatňování zákonů je nemožné a společensky i nežádoucí. Tento postup přesahuje možnosti i lidské zdroje policejních útvarů i systému trestní spravedlnosti jako celku. Klade na policisty takové nároky, které přesahují jejich chápání spravedlnosti a zachází rovněž za hranici toho, jak veřejnost chápe uvážlivé využívání policejní moci. Policejní oddělení i policisté jsou tak nuceni volit mezi tím, že podle konkrétní situace budou některé zákony uplatňovat méně důsledně a některé vůbec ne. Samotná povaha diskreční pravomoci vytváří situace, při nichž zdravý úsudek předpokládá, že by se zákona měl uplatnit, ale neuplatní se, a současně jiné situace, kdy by se policejní pravomoci uplatnit neměly, a uplatní se. Studie policejní libovůle ukázaly, že nejdůležitějším faktorem při rozhodování o zadržení je momentálně vyhodnocená závažnost spáchaného činu. K tomu se přidávají další faktory, jako například: - momentální psychické rozpoložení policisty, - momentální duševní stav pachatele, - poznatky o osobě pachatele (jeho trestní minulost), - míra ohrožení (případné použití zbraně ze strany útočníka), - přítomnost stěžovatele (oběti) a jeho sociální postavení atd. Zakročujícímu policistovi usnadňuje rozhodování konkrétní poznatek, že pachatel či poškozený jsou osoby bez vlivu a v takovém sociálním postavení, že mu nemohou způsobit potíže. Řada studií navíc prokázala, že policie užívá svých plných mocí k zákroku (zadržení) spíše tehdy, když se s ní jedná s despektem.

V případech mladistvých pachatelů závisí postup policistů do značné míry na momentálním zhodnocení charakteru a potencionální nebezpečnosti daného mladého člověka. Je-li toto vyhodnocení negativní (podle vzhledu, vystupování atd.), dochází nezřídka k příkřejšímu postupu, kdy vzájemné nepochopení generací může být řešeno i mocensky. Speciálním jevem tzv. policejní libovůle je rozhodovací pravomoc velitelů. Na rozdíl od typické diskreční pravomoci omezené časem, prostředím a okolnostmi má uplatnění rozhodovací pravomoci velitelů výhodu v čase, prostředí i okolnostech. Velitelský výrok lze zpravidla uvážit, k jeho úvaze nemusí nezbytně dojít na ulici v nepříznivých povětrnostních podmínkách a nemusí být vyvolán tísní. Rozhodování velitele na ulici je spíše výjimkou než pravidlem. V každém případě však velitel při přehodnocování diskreční pravomoci svého podřízeného musí uvážit, jak by za dané situace postupoval on sám, zda k zaujetí objektivně správného postoje měl jeho podřízený dostatek času a prostoru a hlavně – zda lze spolehlivě rozlišit, zda jednal v dobré vůli či zda jeho počínání vykazuje znaky nikoli policejní libovůle, ale zvůle. Uplatňování diskreční pravomoci musí globálně vést k upevňování zákonnosti a k posilování (pozitivního) právního vědomí občanů. Nesmí tedy mít účinek destruktivní, který vede k posilování právního vědomí negativního, pro které jsou příznačné nevíra ve spravedlnost, právo a ve státní instituce. Proto velmi záleží na stanovení stručné, jasné a naprosto srozumitelné koncepce činnosti policie a na jejím důsledném uplatňování, protože tím získávají policisté jistotu a jejich momentální rozhodování je za vypjaté situace usnadněno. Není nic horšího, než když při soustavných personálních změnách na ministerstvu vnitra se zaběhlé koncepce stále mění a mění se i názory na rozsah diskreční pravomoci policie. V důsledku toho se policisté na ulici, ve vyšetřovacích místnostech i jejich velitelé ocitají v nejistotě, neboť jejich dosavadní vžité a „vrchností“ posvěcené postupy mohou být rázem považovány za projev policejní zvůle. Nejhorším příkladem pro policisty je pak případný postih některého jejich kolegy pro „přílišnou aktivitu“ podle zásady „iniciativa je hrubá nekázeň“. Demoralizující účinky nedostatku koncepce a naprosto jasného, srozumitelného a spravedlivého postupu vůči policistům „v první linii“ jsou zjevné a destabilizují i společnost jako celek. Jedním ze stěžejních problémů práce policie je použití problematických, morálně ne příliš čistých či dokonce ne zcela zákonných prostředků směřujících k dosažení zákonem i morálkou požadovaného cíle. Při mnohých výzkumech veřejného mínění naprostá většina občanů odmítá heslo „účel světí prostředky“ pouze emotivně, z hlediska „vyššího principu mravního“ – leč stačí nastínit modelovou obtížně řešitelnou situace a tato jistota morálně uvědomělých občanů dostává povážlivé trhliny. V USA je tento problém příznačně nazván problémem „Špinavého Harryho“. Filmový hrdina, kterým je „Dirty Harry“ Callahan (představovaný Clintem Eastwoodem) totiž vystupuje rázně a bez jakýchkoliv skrupulí k řešení eticky i zákonně problematických situací – s jediným úmyslem: za každou cenu docílit pro společnost pozitivního výsledku.

Dodatečné upřesnění: V době sepsání této úvahy jsem ještě nedokončil práci „Průvodce po cestách mravnosti, spravedlnosti a práva“, ve které jsem upřesnil rozdíly mezi pojmy mravnost a morálka. Z tohoto hlediska lze v předchozím odstavci spíše hovořit o neměnné nadčasové mravnosti (etice – zejména o úctě k lidskému životu, zdraví, svobodě a lidské důstojnosti), než o historicky, místně a společensky proměnlivé morálce, která nezřídka bývá s mravností v rozporu. „Dirty Harry“ Callahan má odevzdat výkupné zločinci Scorpiovi, který unesl a v jakési šachtě uvěznil mladou dívku, za jejíž propuštění požaduje 200 000 dollarů. V šachtě je kyslík jen na pár hodin. Neozbrojený Harry přinese výkupné, avšak Scorpio chce zabít jeho, výkupné si ponechat a dívku nechat zemřít. Harryho zraní, ten jej však při potyčce bodne nožem do nohy. Krvácející Scorpio prchá, je však Harrym dostižen na hrací ploše stadionu. Harry se snaží dozvědět, kde je dívka ukryta. Scorpio však namísto toho žádá o advokáta. Harry stoupne Scorpiovi na zraněnou nohu a namísto shánění advokáta na něm násilím vynucuje sdělení, kde se unesená dívka nachází. Tento rozpor mezi účelností, mravností a zákonností je naprosto klasický a bez jeho odpovědného vyřešení nemá nikdo právo paušálně kritizovat konkrétní policejní zákroky a humanisticky blábolit o lidských právech zločinců. V daném případě je pozitivum v tom, že byť za pomoci mučení zatvrzelého zločince lze získat údaj o místě věznění nevinné oběti, které tak lze zachránit život. Byť je mučení nejen neetické, ale i nezákonné, výsledek je vysoce etický a společensky žádoucí – a za dané situace nelze tohoto kladného výsledku klasickými etickými a zákonnými prostředky dosáhnout! Pokud by „Dirty Harry“ Callahan respektoval Listinu základních práv a svobod a trestní řád, uvědomil by si svoji profesionální povinnost a bylo by mu odporné pomyšlení, že by při výkonu své policejní práce měl někoho mučením nutit k přiznání. Poučil by tedy Scorpia o jeho právech, zadržel by jej a zavolal by advokáta, který by s největší pravděpodobností Scorpiovi poradil, aby mlčel. Přitom je zcela evidentní, že pokud by v době zadržení ještě existovala nějaká možnost, že se unesenou dívku podaří zachránit, při dodržení zákonného postupu by byla tato možnost zcela zmařena. Kdyby tedy „Dirty Harry“ učinil to, co jako policista v dané situaci měl a byl povinen udělat, dosáhl by neetického a protispolečenského výsledku. Pouze spravedlnost má větší cenu než lidský život, nikoli právo! Nelze v zájmu dosažení pozitivního právního výsledku chránit život a zdraví zločince na úkor oběti, protože tím by bylo dosaženo výsledku nespravedlivého, společensky nežádoucího a nestabilizujícího. Podstatou tohoto problému je to, že ať učiní Harry Callahan cokoli, stejně se „ušpiní“ – proto je také nazýván Dirty Harry. Buď se pošpiní tím, že bude někoho mučit (byť za účelem dosažení kladného výsledku), nebo to neudělá a možnost záchrany oběti zcela zmaří

Tento problém je nevyhnutelnou součástí policejní praxe. Mnozí policisté se neustále ocitají v situacích, kdy nepochybně správných výsledků lze dosáhnout jen za pomoci morálně (správněji mravně – dodatečná poznámka) a zákonně problematických prostředků. Není třeba připomínat, jakým soustem bývají takové zdánlivé „poklesky“ policie pro média a jak jsou nezřídka tyto případy bez sebemenších znalosti všech jejich okolností zveličeny do podoby policejní brutality a zvůle. Tato rozpornost policejní praxe má na mnohé policisty demoralizující vliv. Může vést k tomu, že policisté ztratí smysl pro morální proporce (správněji „pro mravní proporce“ – dodatečná poznámka), zlhostejní a stanou se cynickými, nebo se bezohledně (až nadšeně) pustí do používání „špinavých“ prostředků – a od nich je již jen krok k pověstným Eskadrám smrti. Díky tomu je policejní práce povoláním, které nejvíce rozleptává morálku (správněji mravnost – dodatečná poznámka). Tyto ojedinělé a všestranně spolehlivě zadokumentované případy by u nás měly (a mohly) být řešeny v souladu s instituty nutné obrany (§ 13 trestního zákona) či krajní nouze (§ 14 trestního zákona). Není mi sice znám ani jediný případ, kdy by eventuální zneužití pravomoci veřejného činitele bylo řešeno tímto způsobem, avšak vzhledem k narůstající zločinnosti a zejména alarmující bezohlednosti a brutalitě zločinců lze očekávat, že se stále častěji budou objevovat případy, kdy policisté dosáhnou společensky žádoucího cíle pomocí problematických či přímo „nečistých“ prostředků, ospravedlnitelných jako nutná obrana či krajní nouze. Bude pak nejen na státních zástupcích a soudcích, ale i na médiích a politicích, aby udrželi na uzdě svoji snahu zviditelnit se humanistickým moralizováním a respektovali samotné kořeny práva a morálky (správně mravnosti – dodatečná poznámka), na nichž vyrůstá jakákoliv civilizovaná společnost. Pro úplnost připomínám tyto přirozenoprávní zásady normotvorby i aplikace práva, které nabývají pravého smyslu pouze v celém svém komplexu: 1. Nejvyšším zákonem je prospěch lidu! (Zákony dvanácti desek) 2. Zákony musí lidem sloužit, nikoli lidé zákonům! 3. Přednější je zdravý rozum než nerozumný zákon! 4. Zákony musí být rozumné a mravné, jinak jde o neprávo! 5. Zákony musí být uplatňovány rozumně a mravně, jinak se míjí svým účinkem a neupevňují spravedlnost! Hrozí-li tedy dané osobě smrti v důsledku svévolného jednání jiné osoby (zločince), lze tento útok (hrozící následek) odvrátit morální (správně mravní – dodatečná poznámka) i zákonnou cestou i za cenu zdánlivého nerespektování Listiny základních práv a svobod a koneckonců i trestního řádu. Nutno si uvědomit, že co je mravné, nemusí být zákonné (pokud „vyšší mravní princip“ zřetelně převyšuje nedokonalý či dokonce „nemravný“ zákon), a co je zákonné, nemusí být mravné! Naprostý soulad mravnosti i zákonnosti je právním ideálem, který jedině může nastolit spravedlnost

Na misky vah je tedy nutno položit morální (správně mravní – dodatečná poznámka) povinnost chránit oprávněné zájmy občanů na jejich životě a zdraví, na právní jistotě a spravedlnosti, oproti zákonné povinnosti respektovat právo zločince na život a zdraví a na dodržování jeho práv, daných mu Listinou základních práv a svobod a trestním řádem. Nezadržitelně se blíží době, kdy si lidstvo tváří v tvář mezinárodnímu terorismu jako jedné z nejvážnějších existenčních hrozeb pro lidstvo bude muset vybrat – - zda nadále důsledně dodržovat nezřídka nesmyslné, formalistické a ve svých důsledcích i pseudohumanistické požadavky na ochranu práv zločinců a v důsledku toho se podrobit nekontrolovatelné zvůli fanatiků nebo psychicky vyšinutých osob, nebo v rámci nutné obrany a krajní nouze posvětit zdánlivě nelíbivé prostředky a s jejich pomocí zachovat řád a spravedlnost. - Je zřetelné, že v mnohých vyvinutých demokraciích přerostl diktát zákona únosnou mez a převážil nad zdravým rozumem i „vyšším mravním principem“. Paradoxní přitom je, že tento diktát zákona nejenže vůbec nikde nevede ke snížení zločinnosti, ale naopak přispívá k jejímu rozbujení a neúnosně zvyšuje nároky na policejní práci. Zákon se tak nezřídka namísto účinného prostředku v boji se zločinem stává nejen jeho překážkou, ale mnohdy i pomocníkem. O tom, že tato situace občanskou veřejnost v právně konsolidovaných státech oprávněně zneklidňuje, svědčí početná filmová tvorba, prošpikovaná nekonformními policisty, prokurátory (státními zástupci) či soudci, kteří vědí, že prokázané dobro či shovívavost dokáže zločinec obrátit opět jen ve zlo. „Nikdo tudíž nemůže prospět špatnému, protože všechno, co k němu dojde, se špatným užitím zkazí. Je to stejné jako se žaludkem: je-li pokažen a plný žluči, mění všechny pokrmy, které přijme, a ať sní cokoli, působí mu to bolest, a stejně tak chorý duch přemění ve své břemeno, ve svou zkázu a ve své neštěstí všechno, co mu svěříš. K špatným nemůže tedy přijít nic, co by jim prospělo, dokonce nic, co by jim neškodilo, neboť všechno, čeho se jim dostane, přizpůsobují své přirozenosti a vnější výhody, které by prospívaly, kdyby se dostaly do lepších rukou, jsou pro ně zhoubné. Nemohou tudíž ani poskytnout dobrodiní, protože nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro.“ (Lucius Annaeus Seneca – O dobrodiních. Nakladatelství Svoboda 1992, str.162) Z hlediska „vyššího principu mravního“ jednal tedy „špinavý“ Harry Callahan při vyhodnocení situace, osoby pachatele i budoucí perspektivy dalšího děje mnohem mravněji, než kdyby s chladnou hlavou otrocky dodržel požadavek zákona, podezřelého řádně zadržel, přivolal advokáta – a nechal oběť zemřít. Všichni moralisté, kteří teď nabírají dech k mravokárné kritice tohoto stanoviska, nechť se raději hluboce zamyslí – - tou obětí mohou být příště jak oni, tak jejich blízcí. Tváří v tvář hrozbě smrti z rukou surového a sadistického zločince by se patrně neodvážili zpochybňovat metody, kterými bylo dosaženo jejich záchrany. Stačí se pouze v myšlenkách přenést z pozice nezúčastněného soudce či samozvaného mravokárce do pozice oběti či rodiče uneseného dítěte a rázem vypadá vše jinak

Je samozřejmé, že i problematické či dokonce „špinavé“ prostředky musí mít určité meze, aby nezevšedněly, nestaly se běžnou policejní rutinou a nebyly pokrytecky zdůvodňovány domnělými politickými cíli. Pro posouzení takových mimořádných eticky i zákonně problematických prostředků však zcela postačí smysluplný výklad § 13 (nutná obrana) a § 14 (krajní nouze) trestního zákona. Jsem si naprosto jist, že stejně jako v případech klasického pojetí nutné obrany či krajní nouze lze i použití těchto mimořádných prostředků objektivně analyzovat a spravedlivě posoudit. Při hluboké analýze skutkového děje i psychiky zúčastněných osob lze totiž poměrně snadno odlišit (objektivně – dodatečná poznámka) dobrý úmysl od úmyslu zlého, rozpoznat povahu i rozsah hrozícího útoku či nebezpečí i přiměřenost zvolené reakce. Není třeba se obávat, že by přiměřeně právně i eticky vzdělaní policisté nebyli schopni poznat míru toho, co je ještě pro společnost únosné a co nikoli – nejsou to žádní zvrácení sadisté. Ponechá-li však zákon větší prostor pro realizaci práv zločinců a pro nezákonná jednání, jsou to právě zločinci, kteří budou stanovenou míru stále překračovat a posunovat ještě dále. Je třeba si zcela odpovědně uvědomit, jak ve skutečnosti vypadá naše bojiště se zločinem – - rozhodně to není radostný pohled. Patrně ani největší optimista se nebude domnívat, že jsme v ofenzivě a nepřítel se právě chystá vyvěsit bílou vlajku. Situace spíše vypadá tak, že jsme ukryti v zákopech a občasné více či méně odvážné pokusy o zteč nepřátelských pozic jsou v zárodku paralyzovány soustředěnou kulometnou a dělostřeleckou palbou. Za dané situace můžeme být rádi, že tyto „zákopy“ naši policisté ještě drží. Je jen třeba usilovně pracovat na tom, aby nepřibývalo zběhů do nepřátelského tábora – proto je nutno tolik dbát na soustavné prohlubování mravního i právního vědomí policistů. 3.Povahové typy policistů. „Integrální součástí policejní osobnosti je i cynismus – představa, že všichni lidé jsou motivováni zlem a sobeckostí. Cynismus se u mnoha policistů vyvine prostřednictvím jejich kontaktů s policejní subkulturou a v důsledku samotné povahy jejich práce. Policisté jsou odstrkováni ze společnosti, protože mají moc a právo regulovat životy jiných a tuto roli symbolizuje jejich uniforma a zbraň. Kromě toho skutečnost, že se neustále zabývají zločinem a stinnými stránkami společenského života, způsobuje, že ztrácejí víru v lidskost.“ (J.A.Inciardi – Trestní spravedlnost. Praha 1994, str.230) Nelze se proto divit, když vedle demoralizujících účinků těchto záporných zkušeností se u nemalého počtu policistů postupně projevují některé rysy psychopatické až paranoidní, které jsou obvykle nazývány profesionální deformací. Řada policistů v důsledku toho obtížněji zvládá vypjaté zátěžové situace, projevuje se zvýšenou dráždivostí a je schopna jednání, které je pro ně samotné s odstupem času a za optimálních podmínek nepochopitelné. Pokud se shodou okolností nebo na povel sejde na určitém místě skupina stejně deformovaných a prostředím stresovaných policistů, je rázem „zaděláno“ na mírně řečeno nepříjemnost (či „mimořádnou událost“) lokálního až celostátního významu. Tyto zákonitosti platí pro policii na celém světě – a pro ozbrojené složky vůbec. Potvrzují je nejen analýzy nepřiměřených zákroků proti jednotlivcům či proti demonstrantům, ale i poznatky z průběhu nejrůznějších policejních

(vojenských) „vyčišťovacích“ akcí. Padne-li dokonce výstřel z druhé strany a dojde-li ke zranění či usmrcení partnera, mohou se dít naprosto nepředvídatelné věci. Lidské emoce se nevyhýbají ani policistům. Policejní práce proto ve zvýšené míře potřebuje spolupráci psychologů a psychiatrů, protože patří mezi rizikové a výrazně zátěžové profese. Pokud společnost chce, aby policie své funkce plnila bezchybně a spolehlivě, musí se o policii více starat a ne se jí stranit nebo dokonce štítit. I mezi policisty lze rozlišovat určité povahové typy, které se projevují charakteristickým způsobem (volně podle Trestní spravedlnosti - J.A.Inciardi, Praha 1994, str. 231-233): 1.Vynucovatelé: Jsou to policisté, kteří vysoce oceňují hodnotu udržovaného pořádku a „bezpečné společnosti“ a relativně méně si váží jednotlivců a zákonného postupu. Jelikož jejich hlavním posláním se stalo vymýcení zločinu, vynucovatelé obvykle ostře kritizují soudy a státní zastupitelství, neboť „maří práci policie a svazují jí ruce“. Vynucovatelé jsou obecně nespokojeni se svojí prací. I když zatýkají vrahy, násilníky, podvodníky a zloděje, vidí současně, jak jsou tito pracně dopadení pachatelé propuštěni na svobodu – a ještě trpí posměšky jejich i veřejnosti, která nad výsledky jejich práce mávne pohrdavě rukou. Nakonec se přizpůsobí a stanou se zahořklými, cynickými, nedůtklivými a nedůvěřivými. Třebaže nejsou s policejní prací spokojeni, svůj život zasvětili podpoře zákonnosti a boji se zločinem. Z hlediska Hippokratovy typologie odpovídají choleriku. 2.Idealisté: Mají podobná výchozí kritéria jako vynucovatelé, ale k právům občanů a k dodržování zákonného postupu se stavějí odpovědněji. S prací soudů i státních zastupitelství jsou stejně nespokojeni, ale reagují pružněji, přizpůsobivěji a vnitřně se „neužírají“. Z hlediska Hippokratovy typologie jde o kombinaci sanquinik – cholerik. 3.Realisté: Realisté sdílejí s ostatními policisty nespokojenost se soudy a státními zastupitelstvími, avšak rezignovali a s jimi těžko pochopitelnými praktikami a postupy se smířili jako s „nutným zlem“. Došli k závěru, že dodržení zákonného postupu je překážkou účinného uplatňování zákonů a z toho si dovodili praktickou poučku, že udržet bezpečnost společnosti není možné a že ani politikům, ani zákonodárcům, soudcům či státním zástupcům na tom ostatně vůbec nezáleží.

Z tohoto důvodu se obracejí dovnitř, do svých policejních struktur, v nichž hledají přátele i emotivní uspokojení. Nesnaží se změnit svět, pachatele ani vlastní policejní práci a s pokyny a názory státních zástupců a soudců raději vůbec nepolemizují, neboť se nechtějí rozčilovat. Nezbytnou součástí jejich psychiky se stává cynismus. Vnitřně jsou smířeni s myšlenkou, že nemohou uspět kvůli soudcům, státním zástupcům, soudcům, advokátům, politikům nebo nechápavé veřejnosti. Jejich stanovisko je „… prostě si to nesmíš připouštět!“ Z hlediska Hippokratovy typologie by mohlo jít o různě vyváženou kombinaci flegmatika, cholerika a melancholika – z každého něco. 4.Optimisté: Jsou nejvíce orientováni na lidi. Uplatňování zákonů považují za příležitost, jak pomoci lidem v těžkostech. Práce je většinou baví a mají sklon projevovat méně frustrace, nespokojenosti nebo cynismu. Vzhledem k prostředí a výše uvedeným faktorům však nevydrží déle jak pět let. Z hlediska Hippokratovy typologie jde o sanquiniky. 4.Speciální problémy policejní praxe. Speciálními problémy policejní praxe jsou vyšetřovací verze a korupce. Problém ukvapené tvorby vyšetřovacích verzí pronásleduje policejní sbory na celém svědě. Klasický děj bývá tento: Na místo činu se dostaví policista (vyšetřovatel) s určitou kvalifikací, který tu s větším, tu s menším despektem k jeho kolegům v nižším funkčním zařazením nahlédne na místo činu, na mrtvolu či osobu zadrženého a pronese obvyklou frázi: „To je jasné…“ - a rázem může být „zaděláno“ na pořádný průšvih. Mohl bych uvést řadu případů, kdy „zasvěcené“ a zkušenostmi podložené verze policistů (vyšetřovatelů) se ukázaly mylnými. To by samo o sobě nebylo velkým problémem, kdyby v důsledku mylné verze neběželo vyšetřování i několik let po slepé ulici – až do prudkého nárazu na zeď. Nezřídka se stává, že v průběhu vyšetřování předem jasně vytýčené verze případu dochází k podvědomé i úmyslné manipulaci s důkazy, aby stanovená verze byla potvrzena jako pravdivá. Následky takového počínání mohou být velmi vážné – zejména pokud podle mylné verze postupují i státní zástupce a soud. Na konci této cesty plné omylů a porušování zásady materiální pravdy mohou být i nevinně odsouzení. Základ těchto počátečních omylů je psychického rázu – spočívá v přehnané sebedůvěře a víře ve vlastní schopnosti a neomylnost. Čím větší praxe, čím vyšší funkce či hodnost, tím snadněji lze upadnout do osudem nastražené pasti. Zažil jsem několik podobných velmi nepříjemných případů, z nichž se nakonec stal tzv. „pomník“. Snaha vyšetřit případ co nejrychleji může být sice chvályhodná, ale není-li podložena zdravou sebekontrolou a soustavným prověřováním pravdivosti verze, může vést k narušení účelu trestního řízení a k poškození jeho účastníků.

Tento problém rozhodně není průvodním jevem novodobé policejní praxe. Již v dávné historii docházelo k přečetným justičním omylům, protože případy předkládané soudu byly neodborně vyšetřeny. Proto si dovolím citovat pradávné poučení z čínské kriminální praxe: „Detektiv nesmí nikdy tvrdohlavě lpět na jedné teorii, ale v průběhu vyšetřování ji má neustále prověřovat a znovu porovnávat s fakty. Jestliže narazí na nový fakt, který do teorie nezapadá, nesmí přizpůsobit tento fakt teorii, ale musí buď přizpůsobit teorii faktu, nebo se s ní vůbec rozloučit.“ (Jou Šou-ťien – Pokyny okresním náčelníkům. Datováno kolem r.650 n.l.) (Robert van Gulik – Záhada čínského zlata. Odeon 1984, str.143) Problém korupce policie hýbe doslova celým světem. Není na světě policejní sbor zcela imunní proti korupci, neboť „každá pevnost je dobytná, má-li dostatečně velkou branku, aby se jí protáhl osel naložený zlatem“ (Hannibal). Mohl bych uvést desítky citátů zaměřených proti ziskuchtivosti, lakotě a nedostatečné odolnosti proti pokušení, které peníze a majetek skýtají. Nic platno – - korupce bují dál. Pomiňme případy, kdy policista zahajuje svoji praxi již s počátečním úmyslem, že bude brát úplatky. Takových je mizivé procento – spíše dojde k nákaze v průběhu služby. A kdo vezme úplatek jednou, vezme i podruhé a potřetí … a jede s kopce. V každém případě je korupce v policii neomluvitelná – při podrobné psychoanalýze je však vysvětlitelná. Připusťme, že policisté si v průběhu služby vypěstují intuitivní smysl pro spravedlnost a poté se v průběhu služby každodenně setkávají se širokou škálou nespravedlností. Nezřídka vyslýchají zločince ověšené zlatými prsteny a náhrdelníky, vědí o „zazobancích“, kteří nakradli miliony a nelze je ani pohnat před soud, vidí, jak se „pasáci“ prostitutek vozí v drahých autech atd. – a jejich odolnosti proti pokušení se postupně nahlodává. Dokáží porovnat, jaké úsilí musí oni sami vyvinout, aby získali plat, jehož měsíční výše nedosahuje ani desetiny každodenního příjmu pochybného podnikatele. Od rozladění je krok ke zlosti, od ní další krok k závisti a od závisti je už jen malý krůček ke korupci. „Když se mohou mastit oni, proč ne já? – to je klasická otázka úplatného policisty. Nikde na světě nejsou policisté se svými platy spokojeni – ba dokonce stávkují i zásahové policejní jednotky. Žádná země na světě (ani USA) není tak bohatá, aby mohla velkoryse ocenit namáhavou policejní práci, při které jde nezřídka o život. Policisté také sami nejlépe vědí, jaké „jistoty“ čekají je nebo jejich rodinné příslušníky v případě smrti, těžkého zranění nebo dlouhodobé nemoci a při odchodu ze služby ze zdravotních důvodů. To vše jsou faktory, které naleptávají morálku – naštěstí jen morálku jednotlivců. Dodatečné upřesnění: Přesněji by mělo být uvedeno: naleptávají mravnost i policejní morálku

Policistům chybí nejen odpovídající finanční ocenění jejich práce, ale i ocenění společenské. V tomto směru je jakákoliv lidská společnost policistům mnoho dlužna. Ve Staré Číně například rodina státního úředníka, usmrceného při výkonu služby, byla třeba na 50 let osvobozena od veškerých daní a nad příbytkem směla mít tabulku s textem: „Tato rodina se zasloužila o stát.“ Ve společnosti nekriticky uctívající „zlaté tele“ a pohrdající poctivostí a ctností jako historickým anachronismem (správně mělo být uvedeno mravností – dodatečná poznámka) vždycky bude existovat korupce – od policistů až po nejvyšší státní úředníky. Vzájemný poměr zjevného a skrytého úplatkářství je přitom pohyblivý, avšak vždy zřetelně převažuje úplatkářství skryté. Ctnost (správně mělo být uvedeno mravnost – dodatečná poznámka) málokdy kráčela s bohatstvím ruku v ruce (výjimkou byl například Lucius Annaeus Seneca). Chceme-li mít mravné policisty, musíme mravní hodnoty posilovat a ne po nich šlapat. Za současné situace je spíše nutno ocenit, že zkorumpovaných policistů je oproti „právně civilizovanějším státům“ (například USA) tak málo. 5.Souhrnné zhodnocení a závěr: Policisté stojí v první linii boje se zločinem. Vzhledem ke každodenní praxi si zhruba po pěti letech vypěstují cit pro intuitivní vnímání toho, co je spravedlivé, co je zákonné a jaký je ještě únosný (stravitelný) poměr mezi spravedlností a nezřídka bezduchou zákonností. Jsou nejblíže tzv. „přirozenému právu“ – nechápou proto zákony, které jim neumožňují účinněji bojovat se zločinem a stejně tak nechápou postupy těch státních zástupců, kteří často bez podrobné znalosti věci rozhodují „od stolu“ a z pouhých formálních důvodů (z jejich subjektivního pohledu) výsledky jejich práce maří. Je-li jim řádně vysvětlen úkol a cíl, kterého musí dosáhnout, jsou ochotni a schopni nasadit maximální možné úsilí, zejména pokud s nimi (výjimečně) účinně spolupracuje státní zástupce, který jim tak poskytuje právní jistotu a vytváří tzv. „zeď“ – tj. metodické a právní zázemí. Pro svoji představu o povinnosti, profesionální cti a spravedlnosti policisté nezřídka nasazují své zdraví i životy. S mírou nasazení a případných následků na životech a zdraví policistů pak roste jejich rozladění, pokud se soudci, státní zástupci či média staví k dosaženým výsledkům přezíravě, namísto pozitiv hledají samá negativa a dojde-li na straně policistů k újmě na zdraví či dokonce ke smrti, považují to za důsledek běžné profesionální povinnosti a dokonce za koneckonců plánovanou úmrtnost. Mnozí policisté si své problémy z policejní práce přenášejí i do svého soukromého života; stávají se problémovými manželi i rodiči a vytvářejí tak nespočetné různorodé varianty pro vznik záporných emocí rozličné intenzity na obou stranách konfliktu. Tyto záporné emoce si pak z rodiny přenášejí zpět do svého zaměstnání a tak se nezřídka dostávají do vypjatého emočního koloběhu, v němž zákonitě po určité době dojde k fyzickému nebo psychickému selhání nebo k rozvratu jejich rodinného (citového) zázemí. Výsledná emoční ventilace může být neočekávaná a i pro blízké kolegy překvapivá

Kořeny postupné psychické disharmonie spočívají v subjektivně vnímaném společenském nesouladu, a to v makrostruktuře, mezostruktuře i mikrostruktuře společnosti, který je emočně vyčerpává. Nic kolem nich neladí (volně dle Trestní spravedlnosti – J.A.Inciardi, Praha 1994): - mladí lidé berou drogy, chodí špinaví, vlasatí či holohlaví a tropí výtržnosti, - státní zástupci a soudci straní policistům a prací policie pohrdají, - zákony nestojí za nic, - veřejnost jimi pohrdá, manželka (děti, příbuzní) je nechápe, - politici a média je soustavně nekvalifikovaně kritizují, - nemohou ani přetáhnout provokujícího lumpa, aby na ně někdo neposlal inspekci, - nemají odpovídající platy ani materiálové vybavení, - lumpové se mají lépe než řadový občan a nic se s tím neděje, - chtějí se po nich rázná a rychlá opatření, ale pokud udělají i při nejlepší vůli chybu, nadřízení se jich nezastanou a kryjí si vlastní záda, - veškerá jejich práce je stejně k ničemu, protože zločinci unikají trestu, staví si vily a jezdí v drahocenných autech a ještě se jim pošklebují, - atd., atd. Přes toto záporné emoční rozpoložení policisté stále společnosti slouží, ačkoliv převážná většina z nich je se svojí prací a podmínkami pro její výkon hluboce nespokojena. Motivace jejich další služby je různorodá a především k ní patří: - spokojenost s uniformou a možností nosit zbraň, - pocit nadřazenosti a moci, - snaha pomoci společnosti v boji se zločinem, - zvyk, neschopnost sociální komunikace mimo policejní sbor, - atd., atd. Pokud nesoulad mezi objektivní realitou a subjektivně vnímanou spravedlností přesáhne únosnou hranici, dochází k tomu, že z policie postupně odcházejí nejkvalifikovanější odborníci, jejichž erudice a míra sociální adaptability umožňují snadnější včlenění do civilního sektoru a kteří nadále nejsou ochotni přinášet oběti zcela lhostejné společnosti. Má-li být boj se zločinem úspěšný, vyžaduje to především: 1. Znalost zákonodárců, ministerských úředníků, soudců, státních zástupců i médií o konkrétní policejní praxi a všech jejích problémech. 2. Znalost zákonodárců o nedostatcích právních norem. 3. Pružnou, kvalifikovanou, rozumnou a mravnou trestní normotvorbu, která nebude společenské podmínky ani předbíhat, ani za nimi zaostávat. 4. Vyšší odpovědnost soudců a státních zástupců vůči výkonu své vlastní práce i vůči policistům. Není nic horšího, než když se státní zástupce odmítá zúčastnit důležitých vyšetřovacích úkonů a poté s odstupem času „od stolu“ výsledky práce vyšetřovatelů kritizuje.

5. Zvýšení pozitivního právního vědomí všech občanů cílenou komplexní výchovou. 6. Zlepšení materiálních a profesních (všestranně odborných) podmínek pro práci policie. 7. Vytvoření fungujícího systému psychické rehabilitace a sociální „rekvalifikace“ policistů. 8. Zlepšení personální práce a kvalifikovaný výběr k výkonu konkrétních funkcí. 9. Postupné vytváření podmínek pro unifikaci trestněprávních a trestněprocesních norem v Evropě a (výhledově) i na celém světě. Policejní praxe je příkladem jednoty protikladů – tj. jednoty praxe, obsahující vnitřní protiklady. Zasvěcené znalosti této vnitřní rozpornosti a všech vnitřních i vnějších faktorů determinujících policejní práci jsou nezbytným předpokladem jak pro kvalifikované řízení policie, tak pro její plnohodnotné a bezvýhradně uznávané začlenění do společenských struktur. Je nejvyšší čas si uvědomit, že postavení hradby před zločinem je naléhavou společenskou povinností všech, kteří nechtějí, aby oni sami i jejich děti žili ve zločinném prostředí, prostém morálky (správně mělo být uvedeno mravnosti – dodatečná poznámka) i všech lidských hodnot.

V Plzni dne 9.8.2000 (doplněno poznámkami 12.12.2012) JUDr.Oldřich H e i n

Dodatečné poznámky: Mravnost je ucelený soubor těchto třinácti pozitivních povahových vlastností (ctností): moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti, uměřenosti, uvážlivé odvahy, lidskosti, laskavosti a soucitu. Morálka je historicky, místně i sociálně proměnlivý soubor momentálně uznávaných obecně stabilizujících pravidel chování. Proto např. existuje morálka křesťanská, islámská, komunistická, fašistická, zločinecká, buržoazní, aristokratická, sportovní apod. Tento článek by si zasloužil stylistické úpravy, avšak tím by došlo ke změně publikovaného textu. Snad za 10 let bude příhodný čas na jeho komplexní přepracování. Za uplynulých 12 let od napsání tohoto článku se totiž situace v policii i ve společnosti ještě více zhoršila. To svědčí o tom, že vedoucí policejní úředníci a ministři vnitra vůbec nečtou Kriminalistický sborník ani jiné odborné právní publikace a pokud snad přece jen ano, podobné teoretické úvahy a rozbory je vůbec nezajímají. Lze se proto obávat, že pokud tento článek podrobím za dalších deset let opakované revizi, bude popisovaný stav ještě horší. Krajní nouze a nutná obrana jsou nově upraveny v §§ 28 a 29 trestního zákona.