Jak obnovit důvěru v právo a jeho aplikaci
V úvodníku Právního rádce č.8/2005 prof.ing.Vladimír Smejkal, CSc. zasvěceně poodhalil problém, který sužuje nejen naši společnost, ale i ostatní státy ES. Protože společným jmenovatelem jeho myšlenek je žádoucí změna v myšlení lidí směrem k přirozenému právu a mravnosti (zejména rozumnosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti a slušnosti), lze naznačit směr, kterým by se měla obnova důvěry v právo a jeho aplikaci ubírat.
Znalost etických a přirozených principů práva není možná bez obsáhlého studia filosofie, která je základem veškerého humanitního vědění včetně práva.
Na takové komplexní studium však téměř nikdo nemá čas; zákonodárci maří svůj drahocenný čas vzájemnými spory, intrikařením a vyhledáváním nejrůznějších vedlejších finančně výhodných aktivit a konkrétní aplikátoři platného práva (zejména soudci) tvrdí, že jsou natolik pracovně vytíženi, že na nějaké samostudium už nemají ani čas, ani chuť. Přitom znalost filosofie obohacuje pouze duši, z čehož žádný hmotný prospěch neplyne.
Neúplná vzdělanost a někdy i zřetelná mravní nevyspělost je proto důvodem nejen přemíry nerozumných, rozporuplných a obtížně srozumitelných právních norem, ale nezřídka i jejich nerozumné, necitlivé a „odlidštěné“ aplikace, která u občanů toužících po spravedlnosti vzbuzuje nepochopení, rozladění a odpor. Nelze se proto divit, že občané nemají úctu k zákonům, zákonodárcům ani soudcům, což postupně celou společnost mravně i právně destabilizuje. Tento neutěšený stav normotvorby a aplikace práva lze označit za krizi pozitivního práva, která zasáhla nejen naši zemi a země ES, ale i celý svět.
Důvěru v právo lze obnovit pouze jeho důsledným pojetím jako „umění spravedlivého a dobrého“ (Celsus, Digesta 1,1,1). Důvěra v aplikaci práva pak může být obnovena pouze tehdy, pokud se konkrétní aplikátoři práva (soudci, státní úředníci aj.) namísto nekritického lpění na doslovném textu proměnlivých právních norem naučí jejich smysluplnému a obecně prospěšnému výkladu (ratio legis) i umění nalézat spravedlnost a dobro.
Každou pozitivní lidskou činnost lze vykonávat dokonale. Zákonodárné
a právní dokonalosti však nelze nikdy dosáhnout bez obsáhlých vědomostí, zkušeností a vysoké mravní vyspělosti, které umožňují dialektické pochopení toho, co je za dané situace objektivně spravedlivé a dobré. Jedině to je správná cesta vedoucí k obnovení vážnosti práva, zákonodárců i soudců; každá jiná cesta vede pouze k prohlubování mravní a právní nestability.
Pokud tedy chtějí zákonodárci a soudci vykonávat svoji činnost kvalitně anebo dokonce umělecky, musí mít na filosofické a mravní sebevzdělávání vždycky čas. Protože na kvalitní výkon jejich činnosti má společnost nárok, je to ostatně i jejich povinnost.
V Plzni dne 5.10.2005