Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře.

Lidstvo jako celek je proto již po dlouhá lisíciletí záporně emočně naladěno a hněv lidí stoupá k lhostejným Nebesům. Mnohé životní problémy si však lidé způsobují sami, neboť jako přírodní druh se nikdy nevyznačovali vrozenou inteligencí a mravností a mnozí v důsledku zanedbané výchovy dodnes v tomto psychickém stavu ustrnuli. Namísto analytického myšlení proto vždycky raději opakovali a napodobovali taková jednání, která se jim jevila v daném čase a místě jako úspěšná – a právě tímto způsobem si vypěstovali zvykovou útočnost (agresivitu), loupeživost, zlodějství, záludnost, podvodnost i prolhanost. Vždyť takové chování ostatně viděli i u ostatních živočišných druhů, jak na sebe útočí, jak si kradou zásoby a jak se navzájem prohnaně šidí. Zkušení pozorovatelé a znalci přírody by zajisté potvrdili, že mnohdy užasli nad zdánlivě promyšlenými zvířecími krádežemi a podvody a museli se dokonce zasmát tomu, jaké „fígle“ dokáží i malá zvířátka „vymyslet“.

Nic si nenalhávejme, jako součást přírodního celku nejsme o nic lepší! Máme sice schopnost řeči, představivosti i rozumového uvažování a máme i práceschopné ruce, ale pokud se porozhlédnete kolem sebe, snadno zjistíte, jak málo lidí dokáže tyto dary Přírody smysluplně využívat a naproti tomu kolik lidí se chová jako primitivní sběrači, násilníci, zloději a loupežníci. K dialektickému pochopení celé lidské existence je totiž třeba číst (!), srovnávat čtené (!!) a hlavně myslet (!!!) – a jak je z mnoha indicií patrno, naprostou většinu lidí (a tedy nikoli pouze našich spoluobčanů) čtení obtěžuje a myšlení unavuje (a patrně všichni dobře víte, komu tato obecná hloupost vyhovuje). Nerozumní, nevědomí a hloupí lidé proto sami činí svoji současnou situaci nepříznivou (strastnou) a v důsledku své nekázně, špatné životosprávy a soustavně utvrzované zloby, závisti i nenávisti připravují pro sebe i pro své potomky budoucnost ještě horší.

„Slepotou je raněn tento svět, a jen málokdo prohlédne.“

(Buddha – asi 563-483 př.n.l.)

Zkusme se tedy přenést do dávných dob (ostatně co je to v statisícileté historii lidstva „dávno“?) a přečtěme si stesky lidí v dobách, kdy neměli samoobsluhy, mobilní telefony, televize, internet, automobily, motocykly ani byty a jejichž životní podmínky bychom stěží dokázali snést i pouhý týden. Pokud budete pozorně číst, budete překvapeni, jak jsou jejich tehdejší pocity (emoce), bolesti a strasti podobné těm našim.

„Můj bože, den jasný září po zemi, pro mne však temný je,

pláč, nářek, sklíčení jsou u mne příbytkem,

strast jímá mne, jak pro slzy bych stvořen býval jen,

zlý osud v rukou svírá mě a dechu zbavuje,

a nemoc zhoubná tělo utápí.

Mně, muži zralému, mně, muži moudrému,

k ničemu není má moudrost.

Pravda, již vyslovím, je považována za lež…

Můj přítel mi nesdělil důvěrné slovo,

můj soused lží odpověděl na mou upřímnost,

chytrák mě zahrnul urážkami.

Můj bože, a ty je netresceš!“

„Chuďas se má lépe mrtvý než živý,

má-li chléb, nemá sůl,

má-li sůl, nemá chléb,

má-li maso, nemá jehně,

má-li jehně, nemá maso.“

„Chuďas si půjčuje a souží se.“

„Kdo má hodně peněz, může být i šťasten,

kdo má hodně obilí, může být i šťasten,

kdo však nemá vůbec nic, může spát.“

„Můžeš mít pána, můžeš mít krále,

avšak obávaným člověkem zůstává výběrčí daní.“

(Sumerské texty ze 3.tisíciletí př.n.l.)

„S kým budu dnes hovořit?

Bratři jsou zlí a přátelé se nemilují.

S kým budu dnes hovořit?

Srdce jsou hamižná a každý si odnáší majetek bližního.

S kým budu dnes hovořit?

Jemnost zanikla, moc náleží všem.

S kým budu dnes hovořit?

Člověk se spokojí se zlem, dobro je na každém místě hozené na zem.

S kým budu dnes hovořit?

Člověk, který vyvolával zlost kvůli svým špatným činům,

dnes je všem k smíchu, když je jeho čin odporný.

S kým budu dnes hovořit?

Loupí se, každý okrádá svého bližního.

S kým budu dnes hovořit?

Zločinec je člověk, kterého milují,

ale bratr, který jednal ve shodě se mnou, se stal nepřítelem.

S kým budu dnes hovořit?

Člověk si už nevzpomíná na včerejšek, teď už nepomůže, komu jindy pomáhal.

S kým budu dnes hovořit?

Bratři jsou špatní, člověk se obrací k cizím, aby našel spravedlivé srdce.

S kým budu dnes hovořit?

Tváře jsou zakryté, každý klopí zrak k zemi, když potká bratry.

S kým budu dnes hovořit?

Přání jsou hamižná, už neexistuje lidské srdce, o něž by se dalo opřít.

S kým budu dnes hovořit?

Už není spravedlivých, země je ponechána intrikánům.

S kým budu dnes hovořit?

Člověk nemá přítele, utíká se k neznámému, aby při něm vypověděl svůj stesk.

S kým budu dnes hovořit?

Není už mírumilovného člověka,

druh, v jehož společnosti kdysi kráčel, už není.

S kým budu dnes hovořit?

Jsem sklíčen strastmi, potřeboval bych přítele.

S kým budu dnes hovořit?

Zlo postihno zemi, nemá to konce.“

(Egypt – 1.přechodné období, asi 2260-2194/1991 př.n.l.)

Podobné stesky nalezneme v četných starověkých dílech napříč věky i kontinenty. Mnohé z nich jsou sice spojeny s náboženskými věroukami, avšak vesměs poukazují na to, jak jsou bohové či Bůh nejen lhostejní k lidskému utrpení, ale dokonce (např. Kniha Jobova) i škodolibí a krutí. Pokud přeskočíme 1500 let (jak nepatrný věk v historii lidstva!), dýchne na nás smutek raného řeckého básníka Hésioda z Askry (8.-7.stol. př.n.l.), který jako první vymyslil ideu o neustále se zhoršujícím lidstvu, které od svého „zlatého věku“ postupně prošlo věkem stříbrným, bronzovým a herojským a až poté dlouhodobě ustrnulo v násilnickém věku železném.

„Kéž jsem se neoctl já mezi muži pátého věku,

kéž jsem umřel dřív nebo přišel na svět až potom!

Nyní je totiž už železné plémě; to oddechu nezná od běd a lopot za dne

a nemá pokoje v noci, napořád hynouc,

a těžkých strastí jim přidají bozi, nicméně také jim se ke zlému přimísí dobré.

Zahubí Zeus i toto smrtelné plémě,

vždyť děti, sotvaže přijdou na svět, už mají šedivé vlasy.

Otec synům nebude vhod, ani synové otci,

hostiteli se znelíbí host a příteli přítel,

rodný bratr už nebude milý, jak bývalo dříve.

Rychle přestanou mít své stárnoucí rodiče v úctě,

Budou je tupit a dotírat na ně příkrými slovy, krutí!

O boží pomstu se nestarajíce;

svým starým rodičům nebudou chtít se odvděčit za vychování;

podle pěstního práva (první historická zmínka!) druh druhu vyvrátí město.

Nebude ve cti, kdo dostojí slovu,

a spravedlivého ani dobrého muže si nebudou vážit;

to spíše násilníka a zločince;

stud se ztratí, i víra v rukoudání;

ten horší muž bude lepšímu škodit,

křivými slovy ho nařkne a ještě přísahu přidá.“

Kdyby tato slova byla napsána dnes, nejenže by byla stejně aktuální, ale u mnoha politiků by zcela jistě vzbudila stejnou nevoli jako kdysi (např. v r.399 př.n.l. na to doplatil Sókratés). Zlatý věk lidstva totiž nikdy neexistoval, neboť jak pravil konfuciánský filosof Sün-c´ (313-238 př.n.l.): „Člověk je od přirozenosti zlý, to dobré v něm je pouze vypěstované.“ Při srovnávacím studiu bájí, legend a poznatků archeologie i klimatologie však lze určit, že jakýsi „zlatý věk“ skutečně trval v údolí úrodného půlměsíce mezi řekami Eufrat a Tigris (Mezopotámii) asi mezi 8.-5.tisíciletí př.n.l., kdy toto teplé údolí bylo štědře zaplaveno vodou z tajících ledovců Kavkazu. V této době (kolem r.7400 př.n.l.) také došlo k oné legendární „potopě světa“, kdy tehdejší vnitrozemské „Černé jezero“ bylo katastroficky zaplaveno vodami Středozemního moře, které se po zvýšení jeho hladiny prodralo s děsivým proudem a hukotem skalnatými soutěskami dnešního Bosporu a Dardanel. Tehdy to musela být hrůzná a nezapomenutelná katastrofa, neboť jeho hladina se v krátké době zvýšila o 150 metrů a rázem zaplavila všechna tehdejší pobřežní osídlení (nedávno byla nalezena na jeho dnešním dně), ze kterých lidé v panice utíkali a po celé generace si o této potopě vyprávěli (tak se dostala i do Bible). Podobná situace nastala i v Mezopotámii, kde sice také došlo k rozsáhlým povodním, avšak díky nim zde vznikla nejen mělká jezera plná ryb a ptactva, ale i úrodná půda, na které se dařilo rozmanité vegetaci včetně obilí a ovoce. To byl tedy onen biblický ráj na zemi (Eden) i s onou legendární jabloní a „Eviným jablkem“.

Lidstvo prošlo ve své historii mnohými katastrofickými událostmi (hladomory, epidemiemi, pogromy, nájezdy Hunů, Avarů, Mongolů a muslimů, náboženským fanatismem, sociálními bouřemi, revolucemi, válkami apod.) a v dávných dobách mu hrozil i úplný zánik (sopečné výbuchy a doba ledová). Ačkoliv se ze všech těch pohrom vždycky „zmotořilo“, jako celek se ze svých chyb nikdy nepoučilo. Pokud se totiž v jakékoliv době někde objevil člověk pozorný, moudrý a vlídný, který pochopil přírodu i lidský život ve všech jejich zákonitostech a pokusil se nastínit ideál lidského bytí i žití v souladu s přírodou, byl onou většinou lidí nerozumných, nevědomých a hloupých buď záhy fyzicky zlikvidován anebo společensky paralyzován (tj. uvězněn anebo vyhnán).

Lidé totiž raději uvěří líbivým slovům lhářů, kteří se jim podbízejí (populisté), než káravým slovům filosofů, protože vždycky zvolí pohodlnější cestu s vůdci a bez myšlení. „Vždyť spravedliv být, to neštěstí nosí!“ (Hésiodos). Moudří lidé proto časem pochopili, že „poučovat hloupé je nejen zbytečné, ale i nebezpečné“ (indická učebnice moudrosti Paňčatantra aneb Patero ponaučení – 3.-5.stol.n.l.) a že kvůli intelektuální nerovnosti a myšlenkové lenosti lidí nelze nikdy dosáhnout kolektivní jednoty rozumu a mravnosti.

„Nikoli na jiných, nýbrž na sobě je třeba pracovat!

Jednotlivou je dokonalost, nijak všeobecnou!

Nikoli na chyby jiných,

nikoli na to, co jiní vykonali nebo co nevykonali,

nýbrž na to ať každý hledí,

co sám vykonal a co sám nevykonal.“ (Buddha)

Buddha neměl tak docela pravdu (také žil v jiné době), protože již před ním se v Mezopotámii a v Egyptě ojediněle vykytovali lidé pozorní a přemýšliví, kteří popsali veškeré seznatelné chyby a sami se důsledně varovali opakování chyb vlastních, cizích anebo historicky popsaných. Tehdy také vznikla nejen místně a skupinově závazná pravidla chování (nejznámější je Desatero božích přikázání), ale i archaické zákoníky, jejichž ustanovení se v nejrůznější podobě dodnes vyskytují v mnoha náboženstvích i právních řádech.

Římský státník a stoický filosof Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l.-65 n.l.) pravil, že pokud se člověk řídí pouze svými vlastními zkušenostmi, jsou omezené délkou jeho věku; pokud však přihlíží ke zkušenostem dávno minulým, jeho psychický věk počíná dobou, do které svými studii dosáhl. Ukládání zkušeností tisíců let do své paměti je sice únavné, ale umožňuje to nejen rychlou a správnou životní orientaci, ale i pohotovou argumentaci v názorových sporech, ve kterých vaši oponenti rychle ztratí dosavadní sebejistotu.

„Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho!“ (Experientia optima rerum magistra est)

(Gaius Iulius Caesar – 100-44 př.n.l.)

Hésiódos nemohl tušit, že po jeho věku železném přijdou ještě věky atomu a umělé inteligence, které činí budoucnost lidstva nejistou – zvláště pak pro lidi nevědomé, nerozumné, hloupé a dezorientované. Na nás všechny proto ještě čekají mnohé nepříznivé události, k jejichž uspokojivému řešení nám sice naše dosavadní vědomosti a zkušenosti stačit nebudou, ale na které se ve svém vlastním zájmu musíme velice pečlivě psychicky i fyzicky připravovat. Nestačí totiž jen vědět, ale je nutno i umět! „Štěstí přeje připraveným!“ (Premare Fortuna iuvat!)

Nepříznivé až tragické životní události na nás „číhají“ téměř denně a nikdy nemůžeme vědět, zda se my anebo i naši blízcí ve zdraví dožijeme večera. Denně totiž dochází zejména na silnicích k haváriím se smrtelnými následky, při kterých přicházejí rodiče o děti a děti o rodiče (a to ani nezmiňuji každodenní tragické události, ke kterým dochází v místech válečných konfliktů). Můžeme se sice snažit ze všech sil, abychom takovým událostem předcházeli, ale protože jejich výskyt je téměř vždy mimo naši vůli, i přes slzy a zaťaté zuby se musíme naučit psychické odolnosti. Pokud totiž ještě žijeme a pociťujeme, stále může být ještě hůře!

MUDr.Miroslav Plzák ve své knize „Hra o lidské štěstí“ napsal tato moudrá slova:

„Pokud se člověk životním zráním nenaučí smířlivosti, změní se mu život v ustavičné trápení.“

Při vší úctě je nutno říci, že neobjevil nic nového pod sluncem (Nihil novi sub Sole!). Podobně totiž znějí i tyto verše archaického řeckého básníka Archilocha (7.stol.př.n.l.), který prošel i válkou jako prostý bojovník se štítem a mečem:

„V radostech se raduj, přijde-li však neštěstí, přespříliš se netruď!

Pohleď, kterak plyne lidský los!“

Z lidského neštěstí a utrpení musí být každému soucitnému člověku smutno, zvláště kdy nemůžeme účinně pomoci. Tento trýznivý pocit znají mnozí lékaři, zdravotní sestry, hasiči, záchranáři i humanitární pracovníci, kteří by tak rádi zachránili vyhasínající životy (zvláště u dětí) a nemají moc překonat blížící se Smrt. Přesně takové pocity však před více jak 2500 léty prožíval i Buddha ještě jako královský syn Siddhártha Gautama, který až po šestileté meditaci došel k poznání, že pokud se chceme zbavit strastí a něco (nikoli tedy všechno!) změnit k lepšímu, musíme především pracovat sami na sobě. Smrt sice nepřekonáme (slib věčného života je totiž lživou nábožensko-politickou manipulací), ale správné poznání, správné rozhodnutí, správná mluva, správné jednání, správná životospráva i správná snaha (úsilí) celých generací jsou oněmi prvními šesti Buddhovými cestami k lepší budoucnosti lidstva. Pokud si však uvědomíte, kolik lidí by bylo ochotno po těchto cestách kráčet, pak rozhodně není důvod k optimismu. Jen se kolem sebe porozhlédněte……

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy.

Je největší bídou lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“ (Sün-c´)

V Plzni dne 16.4.2026