Strasti jsou ohrožením duševního zdraví

 

Již delší dobu se opakují informace, že přibývá lidí s psychickými problémy, jejichž příčinou je dočasný anebo i trvalý pocit strasti, který má tři stupně – rozladění (nespokojenost, neklid, špatná nálada apod.), zármutek (pochmurné myšlenky, deprese apod.) a trýznivý žal. V tomto neustále se měnícím a chaotickém světě jsou totiž miliony lidí (bez své viny) ohroženy nejen válkami, brutálním násilím a ničením jejich majetku, ale i rychle se zhoršujícím životním prostředím a rozmanitými živelnými pohromami, což v nich vzbuzuje nejen strach, chmury a žal, ale v případě cizí viny i hněv a nenávist. Nelze přitom pominout ani vliv filmové a televizní tvorby, neboť mnozí diváci nevědomě přejímají myšlení i chování svých problémových televizních „hrdinů“. Žádný psycholog by se proto patrně neodvážil vysvětlovat trpícím lidem, že našemu psychickému zdraví mnohem více škodí nepřesnost vjemů pravé skutečnosti a následné trýznivé představy než konkrétní nepříznivá pravá skutečnost (tj. pochmurná objektivní realita). Milionům trpících lidí v minulosti totiž od jejich strastí málokdo pomohl, nepomohly jim ani nejrůznější modlitby a útěšné projevy kněží a pokud tedy nechtěli zešílet anebo spáchat sebevraždu, museli zmobilizovat všechny své duševní síly, zbavit se trýznivých představ a pomoci si sami. Takových lidí však nikdy nebylo mnoho, neboť jen málokdo se na možnou nepříznivou budoucnost psychicky připravuje a většina lidí naivně spoléhá na to, že všude bloudící neštěstí se právě jim vyhne. Není tomu tak. Nepříjemné či dokonce tragické životní události totiž mohou každého tvrdě zasáhnout a nejhůře zasáhnou lidi sebejisté a nepřipravené. Štěstí přeje připraveným (Premare Fortuna iuvat)!

Pokud si pečlivě prostudujete všechny náboženské směry, snadno zjistíte, že jako jedinou prevenci utrpení znají modlitby (ve starověku byly užívány ještě oběti včetně obětí lidských). Pokud to pomohlo, vždycky to bylo pouhou náhodou (poté ovšem náležitě nábožensky zpracovanou), neboť poměr modliteb úspěšných a neúspěšných jednoznačně hovoří v neprospěch modliteb úspěšných. V 6.stol.př.n.l. se však ve starověké Indiii objevil první analytický psycholog (tento pojem se byl tehdy ještě neznámý a objevil se až ve 20.století), který se snažil o totéž, oč se snaží současní analytičtí psychologové – zbavit lidi pocitu strasti.

Tímto prvním psychologem byl Siddhártha Gautama (asi 563-483 př.n.l.), který se jako prvorozený syn místního nepálského knížete Šuddhódhany setkal s tak početnými projevy lidského utrpení, že jej to motivovalo k hledání jeho příčin i způsobu jeho zániku. V tehdejší Indii (ostatně stejně jako i na jiných místech světa) totiž neexistovalo veřejné zdravotnictví ani sociální péče a všude se potulovali opuštění, nemocní, bezmocní, chudí, hladoví a otrhaní staří lidé, kteří mnohdy umírali přímo na ulicích a jejich mrtvá těla byla poté odtahována na veřejná pohřebiště, kde byla pouze pohozena na pospas ptákům a psům anebo byla vhozena do řeky Gangy (jen bohatí lidé si totiž mohli dovolit koupit dřevo na pohřební hranici). Všude také pobíhaly hladové, špinavé a otrhané děti, takže strach, žal, utrpení a úmrtnost byly na denním pořádku. Siddhártha proto ve svých devětadvaceti létech proto odešel od rodiny do bezdomoví a šest let se nejrůznějšími metodami (včetně trýznivé askeze) pokoušel objevit pravdu o podstatě strasti. Až tehdy se mu pod pípalovým stromem „rozvítilo“ a on podle jeho vlastních slov dosáhl pravého Poznání o strasti, které poté šířil po celé Indii. Od té doby byl označován takto

1000. jako Buddha (tj. Probuzený) nebo též Vznešený (Tathágató – též „takto přišlý, takto odešlý“).Buddha (podobně jako Mojžíš, Ježíš Kristus anebo Mohamed) nikdy nic nenapsal a všechno, co údajně řekl, bylo postupně písemně zaznamenáno až zhruba po třech stech létech od jeho smrti. Do té doby se všechny jeho výroky přenášely ústní formou, což vedlo k jejich četným úpravám a doplňkům. O celé řadě jeho výroků si tudíž nemůžeme být jisti, že přesně v zaznamenané podobě byly skutečně proneseny. Nezaložil však nějaký samostatný filosofický směr (řecký pojem filo-sofiá byl v tehdejší Indii neznámý) ani náboženství, protože nikdy nehovořil o náboženské víře, své přívržence nikdy nestrašil božím hněvem a v bráhmanské Višnupuráně byl dokonce označen za Svůdce, který zbavuje lidi víry v bohy a tím způsobuje jejich zkázu. Tuto starověkou nenávist ostatně sdílejí i kněží všech náboženství, kteří v důsledku neschopnosti své ideové konkurence označují jeho učení za „ďábelství“. Buddha totiž nikdy neřekl „v jednoho Boha věřiti budeš!“, „víra vám pomůže!“, „víra hory přenáší“, „bojte se božího hněvu!“ apod. Učil však víře ve věčný koloběh životů (samsáró), v roztočené Kolo zákona (dharmu), v nevyhnutelný odplatný účinek karmicky plodných činů (karmanů), v možnost dosažení nirvány po smrti (parinibbánam) i odpovědnosti člověka za všechna svá rozhodnutí, slova i činy. Jeho učení tedy již tehdy bylo a stále zůstává mravně motivační věroukou bez Boha. Buddha totiž vždycky hovořil o tom, že činitelem je výhradně člověk a nikdy nehovořil o tom, že dominantním činitelem ovlivňujícím lidské životy i osudy by byl nějaký bůh anebo Osud a člověk by byl pouze závislý na jejich vůli. Ve svých rozpravách se proto nikdy ani nezmínil o náhodě a štěstí, protože veškeré dění kolem nás, které se nás bezprostředně dotýká, považoval za zákonitý výsledek vzájemného působení nejrůznějších lidských osudů a jimi vyvolaných karmických sil. Osud a náhodu proto neuznával a štěstí považoval za klamavý zdroj kladných emocí, které se až příliš často mění v emoce záporné. Byl proto přesvědčen, že moudrého nezkruší neštěstí ani neošálí štěstí.

Jednou ze zásadních Buddhových pouček je tato věta, která vystihuje i jeho smutek nad strastnou lidskou existencí: „Bez příčiny a nezbádané je žití lidí smrtelných zde na světě, je žalostné a krátké a je s utrpením spojeno.“ Ve své řeči „Pronikavý výklad“ pak vytýčil základní téze svého učení:

„Pravil jsem, mniši, že je třeba poznat strast, její podmíněný vznik, její různost, její následek, její zánik a k jejímu zániku vedoucí cestu.

Co je však, mniši, strastí?

Zrození, stárnutí, churavění a umírání jsou strastí;

starost, lítost, bolest, těžkomyslnost a zoufalství jsou strastí;

ztráta věcí milých a nedosažení věcí toužených jsou strastí;

zkrátka všech pět složek lpění, tvořících životní dění, jsou strastí.

Čím je však, mniši, podmíněn vznik strasti?

Životní žízní (touhou-v pálijštině tanhá), mniši, je podmíněn vznik strasti.

Co je však, mniši, různost strasti?

Je, mniši, velká strast a malá strast,

239. strast těžce překonatelná a lehce překonatelná.

Co je však, mniši, následek strasti?

Jelikož lidský tvor, mniši, je strastí překonán a duchovně upoután, trápí se a sužuje, v nářku se v prsa bije, v zoufalství upadá nebo k zapuzení strasti naději skládá ve vnější věci a zákroky; proto pravím, mniši, že ze strasti jako následek vzniká zoufalství nebo naděje.

V čem však spočívá, mniši, zánik strasti? V zániku životní žízně, mniši, spočívá zánik strasti. A k zániku strasti vede tato spásná osmidílná stezka: správné poznání, správné rozhodnutí, správná mluva, správné jednání, správná životospráva, správná snaha, správné rozjímání a správné duchovní soustředění.“

Vysvětlivky k pěti složkám (skupinám) lpění, jimiž pronikáme ke světu jevů (v závorkách jsou uvedena původní pálijská označení):

• tělesný tvar (rúpam),
• pociťování (védanáí),
• vnímání (saňňá),
• duchovní tvořivé síly, myšlenková hnutí a představy (samkhárá),
• vědomí (viňňánam): zrakové (čakhu-viňňánam),

sluchové (sota-viňňánam),

čichové (ghana-viňňánam),

chuťové (dživha-viňňánam),

hmatové (kaya-viňňánam),

50. (mano-viňňánam).

Vysvětlivka ke třem druhům životní žízně, touhy a žádostivosti:

• touha po bytí (bhava-tanhá),
• touha po rozvoji v životě a dočasném štěstí (vibhava-tanhá),
• sexuální touha (káma-tanhá).

Buddha pravil, že pokud není životní žízeň (touha, žádostivost) důsledně vykořeněna „jako palma palmyra“, nelze ji ničím uhasit ani potlačit, neboť v nás bude neustále klíčit, poroste a stále nás bude obtěžovat a pronásledovat. Za ideální duševní stav proto považoval stav bezslastně bezstrastný (emoční nulu), prostý veškerého lpění, tužeb i všech kladných a záporných pocitů (emocí), který označoval jako nirvánu za života (saupádisésanibbánam). Podobné představy měli i antičtí filosofové, jejichž ideálem bylo dosažení stavu lhostejnosti, povznesenosti, nevzrušivosti a z nich plynoucí blaženosti (tj. apatheiá, ataraxiá, autarkiá = eudaimóniá). Bezpocitového stavu lze však dosáhnout pouze na krátkou dobu, kdy v tichu a při bdělém soustředění dojde k uklidnění mysli a potlačení neustále dotírajících a „poskakujících“ myšlenek (pálijský výraz čittá proto označuje nejen myšlenky a myšlení, ale i skotačící opice). Trvale bezpocitový stav však není možný, neboť zaniknou-li všechny emoce, končí i život. Proto ani nehovořil o „správném citu“ anebo „správném soucítění“, neboť i soucit vyvolává zármutek nad cizím neštěstím a není-li podpořen účinnou pomocí, vyvolává i špatný pocit (špatné svědomí). Každému se sice můžeme pokusit pomoci dobrou radou, ale ani tu nedokáže přijmout každý a skutečné dobro lze prokázat pouze tomu, kdo je schopen je přijmout a smysluplně využít. Nikdo soucitný totiž nemůže zajistit, aby se jím prokázané nezměnilo ve zlo, neboť myšlenky, slova a činy jiného již nejsou v moci jeho vůle.

„Poučovat hloupé je nejen zbytečné, ale i nebezpečné!“ (Indická učebnice moudrosti Paňčatantra ze 3.-5.stol.n.l.). Není-li tedy s poskytnutou dobrou radou, soucitem anebo dobrem správně naloženo anebo je s nimi dokonce naloženo zle, nejenže to může způsobit „dobrodinci“ strastný pocit (lítost, špatné svědomí), ale podle buddhistické věrouky to pro něho může to mít i neblahé karmické důsledky (my dnes používáme osvědčená přísloví: „Každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán“, anebo „Pro dobrotu na žebrotu“). Vůči osobě, které je činěno „dobro“ (a to dokonce proti jeho vlastní vůli!) je pak tento pokus o soucit anebo dobro též karmicky neúčinný, pokud za cizím prokázaným dobrem nenásleduje vlastní karmicky plodný dobrý čin (karman).

Buddha nebyl společenským ani náboženským reformátorem, nezajímaly ho společenské ani náboženské poměry a nevěnoval ani pozornost válkám, epidemiím anebo živelným pohromám, neboť se jednalo o okolnosti, které nemohl jakýmkoliv způsobem ovlivnit (podobný názor zastávali řečtí a římští stoikové). Zajímala jej pouze konkrétní lidská existence bez ohledu na její věk, pohlaví i společenské postavení a jeho rozpravy s trpícími lidmi lze hodnotit jako profesionální přístup zkušeného psychologa, který se nesmí ztotožnit se strádáním svých pacientů, ale musí jim účinně poradit, jak se za dané trýznivé a psychicky náročné situace mohou zbavit pocitu utrpení a svými dalšími činy (karmany) si vytvořit podmínky pro budoucí příznivější životní existenci. Zvláště následující rozhovor s Visakhou („Zánik zármutku a utrpení“) by se mohl v celém svém rozsahu odehrávat v jakékoliv současné psychologické ordinaci, neboť i v současnosti je bezpočet trpících matek, které přišly o své milované syny anebo dcery.

Tak jsem slyšel:

Jednou dlel Vznešený v Sávatthi, ve východní klášterní zahradě, v zahradním domku matky Migárovy. Tehdy však Visakhze, Migárově matce, zemřela roztomilá vnučka. A Visakha, matka Migárova, se odebrale ke Vznešenému za horkého dne v mokrém šatě a s mokrými vlasy. Uctivě Vznešeného pozdravila a stranou se usadila. K Visakhze, Migárově matce, takto promluvil Vznešený:

„Proč ses, Visakho, vypravila sem s mokrým rouchem a vlasem za horkého dne?“

„Pane, zemřela mi milovaná, roztomilá vnučka. Proto jsem sem přišla s mokrým rouchem a vlasem za horkého dne.“

„Visakho, přála by sis tolik synů a vnoučat, kolik je lidí v Sávatthi?“

„Vznešený, přála bych si tolik synů a vnoučat, kolik je lidí v Sávatthi.“

„Visakho, kolik však lidí zemře denně v Sávatthi?“

„Pane, v Sávatthi zemře denně deset lidí, nebo devět, nebo osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, nejméně jeden člověk zemře denně v Sávatthi. V Sávatthi, Pane, není nouze o umírající.“

„Co myslíš, Visakho, byla bys pak tedy vůbec někdy bez mokrého šatu a vlasů?“

„Zajisté nikoli, Pane! Nechci již tolik synů a vnoučat!“

„Ti, Visakho, kteří tu mají sto milovaných bytostí, mají též sto strastí. Kteří devadesát, osmdesát, sedmdesát, šedesát, padesát, čtyřicet, třicet, dvacet, deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dvě a kteří jen jednu, mají jednu strast. Ti, kteří nemají nic milova ného, nemají žádnou strast. Pravím ti, tito jsou bez zármutku, bez špíny a bez zoufalství.“

Když Vznešený poznal, co to znamená, pronesl při této příležitosti následující slavnostní výrok:

„Ať jakýkoliv zármutek, nářek a utrpení v rozličných formách ve světě trvá, trvá proto, že máme něco milovaného. Není-li zde milovaného, není také žádného utrpení. Proto jsou šťastnými ti, a bez zármutku, kteří nemají nic milovaného ve světě. Proto nechť si netvoří ve světě nic milovaného ten, kdo si přeje být bez zármutku a utrpení!“

Buddha předběhl dobu o 2500 let a jeho myšlenky lze občas nalézt i v současnosti. Důkazem je tento výrok našeho známého psychologa MUDr.Miroslava Plzáka v jeho knize „Hra o lidské štěstí“ (Nakladatelství Orbis Praha 1975, str.101):

„Rozumný asketik si snadno odvodí, že velkým bolestem se vyhne, pokud bude na mnoha událostech málo emočně závislý.“

Buddhovo učení je obsáhlé a stojí na principu odplatného účinku činů (karmanů) v tomto životě, v příštím životě anebo v některém z příštích životů. Ačkoliv je to důkazně neprokazatelná věrouka, dodnes je způsobilá plnit mravně motivační funkci.

„To, co člověk koná svým myšlením, řečí a tělem,

to je jeho majetek, to si vezme s sebou, až zemře,

to ho provází jako stín nikdy jej neopouštějící.“

„Ani v povětří, ani uprostřed moře, ani v útrobách hor není na světě místa,

kde by se člověk osvobodil od zlého činu.“

Od Buddhovy smrti již uplynulo více jak 2500 let, avšak jeho originální teorie o tvořivé činnosti představ a zbavení se škodlivých tužeb, závislostí, lpění a strasti jsou stále inspirativní. Jeho sedmá cesta vedoucí k zániku strasti (správné rozjímání) je totiž moderně označována jako autopsychoanalýza, která však vyžaduje sebekritičnost vůči sobě samotnému. Naprostá většina lidí je však těkavé mysli, přeceňuje se, povyšuje a není vůči sobě poctivá, takže na své životní cestě snadno zabloudí do mlhy klamu a utrpení.

„Slepotou je raněn tento svět a jen málokdo prohlédne!“

Nikomu se strast nevyhne – zkusme tedy najít její podstatu a pak nalezneme i cestu vedoucí k jejímu zániku. Když to lidé dokázali před 2500 léty, snad to dokážeme i my.

„Jako když je poražená věc znovu postavena nebo skrytá odhalena,

jako když se zbloudilému cesta ukáže nebo v temnotu světlo vnese,

ten, kdo oči má, ony věci vidí.“

V Plzni dne 28.3.2026