Věčný příběh hlouposti

Hérakleitos se pokoušel najít ve všech protikladech harmonii (soulad) a proto je považoval „za totéž“ – Den a Noc, změnu ročních období apod. „Protivné se shoduje a z neshodného je nejkrásnější harmonie.“ V tom částečně navázal na mílétského filosofa Anaximandra (asi 610-546 př.n.l.), který považoval všechny změny v přírodě za spravedlivé potrestání nevyváženosti protikladů; mráz tedy trestal horko, horko trestalo mráz, sucho trestalo vlhko, déšť trestal sucho atd. Také tisíciletý rozpor mezi hloupostí a moudrostí tvoří sice dialektickou, leč značně disharmonickou a nevyváženou jednotu lidstva, která je patrná všude kolem nás.

Hérakleitos pravil, že „povaha věcí se ráda skrývá“. Zkusme proto připustit, že také naše představy o inteligenci, moudrosti i hlouposti jsou pouze „omezeně lidské“ a proto (zatím) ještě nechápeme, že i formy inteligence mohou být různé. Lidstvo sice stvořilo umělou inteligenci (AI), která začíná být samořídící i nemile překvapivá, ale stále ještě není schopno pochopit, že mimo lidskou a umělou inteligenci patrně již po miliony let funguje zcela samostatná a samořídící inteligence přírodní (naturální) anebo dokonce vesmírná (univerzální). Není to žádná fantazijní nadpřirozená bytost (Bůh), ale patrně „něco samořídícího a sebezdokonalujícího“, které spolehlivě funguje na základě pokusů, omylů a zkušeností. Vždyť i Příroda svými pokusy získává zkušenosti - co se osvědčí, tomu dopřeje vývoj (evoluci), a co se neosvědčí, je ve svém vývoji omezováno a postupně zničeno. Kolikrát se to už stalo?

„Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho!“ (Gaius Iulius Caesar – 100-44 př.n.l.)

Experimentování a chybování je tedy nejen lidské, ale i přírodní – a zatímco lidské chybování je označováno jako iracionální a hloupé (zvláště je-li soustavně opakováno), přírodní chybování (pokus, výběr, evoluce a ničení) nelze označit za nerozvážné anebo přímo hloupé. V přírodě i ve vesmíru má totiž všechno svůj důvod.

„Jediné je moudré: znát myšlenku (logos), která všechno veskrze řídí.“ (Hérakleitos z Efesu). Pokud se nad tímto Hérakleitovým výrokem zamyslíme z dnešního „úhlu pohledu“, nutně si musíme položit otázku, zda jako přírodní filosof mohl tušit anebo dokonce vědět více než dnes víme my?

Podle Lucia Annaea Seneky (4 př.n.l.-65 n.l.) se moudrost vyznačuje „znalostí věcí božských i lidských“, zatímco hloupost (nerozumnost) se vyznačuje jejich neznalostí, nezpůsobilostí správného vnímání i vyhodnocování pravé skutečnosti (objektivní reality) a následným nesprávným (hloupým) rozhodováním, mluvením i jednáním. A jelikož dokonalí lidé neexistují a každý člověk je chybující, moudrost, rozumnost i hloupost tvoří dialektickou jednotu člověka založenou na momentálním anebo perspektivním vyhodnocování vstupních informací a představ a poté na následujících pokusech (experimentech). I moudrý člověk se tedy může snadno zachovat jako hlupák a naproti tomu i hlupák může překvapit něčím rozumným. Zatímco Příroda má své vlastní myšlení, které se jen nemnohým lidem podařilo pochopit, mnozí lidé nesprávně vnímají vstupní informace, vytvářejí si mylné představy a poté nerozvážně a pocitově (emotivně) experimentují, přičemž se mnohdy „popálí“, “spálí“ anebo „padnou na ústa“. Naprostá většina jejich životních pokusů je proto neúspěšná – od dopravních nehod, pádů staveb a nejrůznějších úrazů (včetně smrtelných) až po opakovaná neúspěšná manželství. s mnohým souvisí a i když tato dialektická jednota moudrosti, rozumnosti a hlouposti netvoří onu Hérakleitovu „nejkrásnější harmonii“, rozšiřuje zkušenosti i vědomostní obzor a pozornému jedinci umožňuje dosáhnout prvních pěti Buddhových cest vedoucích k zániku strasti – správného poznání, správného rozhodnutí, správné mluvy, správného jednání a správné životosprávy. Vždyť právě nesprávné vyhodnocení vstupních informací a představ vede k nesprávnému poznání a od něho se pak odvíjejí všechny následující životní omyly, chyby ve slovech i skutcích a hlouposti i sebezničující strasti v důsledku nesprávné životosprávy. Kolikrát již byla tato slova vyřčena a „je to marné, je to marné, je to marné…“ „Tuto řeč, věčně jsoucí, nechápou lidé, ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli…“ (Hérakleitos z Efesu)

Pokud budete pečlivě pozorovat živočišnou říši, nezřídka budete překvapeni, že i mezi vyššími formami života spatříte pomyslné iracionální chování, které nám jako intelektuálně povýšeným tvorům připadá jako hloupé. Zkuste si jen vzpomenout, kolikrát jste již o nějakém psu anebo kočce řekli: „To je psí (kočičí) debil!“ Je tomu tak proto, že i zvířata stále něco zkoušejí (hlavně co se dá jíst, kam se lze schovat a kde se dá něco ukrást) a pokoušejí se orientovat i přizpůsobit dané situaci, aby jejich žití bylo pro ně příjemné. Podobně tomu je i s lidmi, mezi kterými jsou rovněž přirození „debilové“, kteří se však chtějí v životě uplatnit i za cenu nerozvážných a hloupých slov i činů. Vidíte je a slyšíte každý den. Tuto protiváhu inteligence i nerovnost rozpoznávacích a ovládacích schopností vypozorovali nejprve Sumerové a Egypťané v archaickém období jejich dějin (3.tisíciletí př.n.l.) a poté Indové v neurčitě vymezitelném védském období (asi 2000-800 př.n.l.). Takto vznikly nejen rané sociální společenské řády (tj. vládci, aristokracie, soudci, úředníci, dozorci, dělníci a zemědělci), ale v Indii i dosud praktikovaný a odsuzovaný kastovní systém.

Lidé přemýšliví a ukáznění proto byli v Indii označeni jako „čistí“ (sattvitští) a vytvořili nejvyšší kastu bráhmanů, tj. kněží, obětníků a zákonodárců. Lidé povahově prudcí, výbojní a násilničtí byli označeni jako „ohniví“ (rádžasičtí) a vytvořili druhou kastu vládců a bojovníků – kšatrijů. Lidé chamtiví a zabývající se obchodováním a hromaděním majetku pak byli označeni jako „temní“ (tamasičtí) a vytvořili třetí kastu obchodníků vaišijů, a sluhové, nádeníci a rolníci (také „temní“) vytvořili čtvrtou kastu šúdrů. Všechny tyto kasty tak vytvořily tradiční (zvykovou) dialektickou jednotu sociálně příkře rozporné (disharmonické) indické společnosti, která v mnohých místech Indie takto funguje dodnes. Ti zbývající „podřadní“ Indové se pak stali „nedotknutelnými“ mimokastovními vyvrženci párii a čandály, kteří se živili opovrhovaným řeznictvím, pohřebnictvím a sběrem odpadků. Protože však byli předmětem soustavné šikany a tvrdých repsesí (i pouhý dopad „znečišťujícího“ stínu párii na bráhmana byl totiž trestán smrtí), mnozí z nich se vydali na pouť a při ní doputovali až do Evropy, přičemž mnohé své staroindické zvyky si přinesli s sebou.

Také Hérakleitos dělil lidi na „ty nejlepší s ohnivou duší“, a na ty „nejhorší s „vlhkou duší“. Obdobný proces vnitřního členění společnosti fungoval i v jiných starověkých společnostech a po jeho tisíciletém opakování se stal nejen základem místních a skupinových zvyklostí (morálky a obyčejového práva), ale i základem výchovného systému a sociálního předurčení ke vzdělání, moudrosti, hlouposti i společenskému postavení. Všude tedy znali mudrce, vládce, kněze, soudce, úředníky, obchodníky, vojáky, stavitele, dělníky, rolníky, otroky, žebráky i hlupáky a bez jejich vzájemné existence by ani nešlo poznat, kdo je kdo.

„Kdyby se postavení lidí vzájemně nelišila,

potom by nebyl nikdo, kdo by byl ochoten posluhovat.

Kdyby měl každý člověk stejnou moc,

potom by nebyl nikdo, kdo by lidi sjednotil.

Kdyby si byli všichni lidé navzájem rovní,

potom by nebyl nikdo, kdo by jim rozkázal.

Odkdy jsou nebe a země, je i to,

že něco je „nahoře“ a něco „dole“.

To pochopili už dávní Vládcové.

A proto zavedli společenské stupně.

Neboť:

Nedokáží si dva urození posluhovat.

A ani dva sluhové si nedokáží rozkázat.

Takový je zákon Nebes!“ (Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.)

Sün-c´ byl dalším starověkým géniem, který vyřkl tento nadčasově platný výrok:

„Hloupost je všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy.

Je největší bídou lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“

Je pozoruhodné, že žádný ze starověkých filosofů (včetně „ostrojazyčného“ Hérakleita) neshledal hloupost jako nutnou protiváhu moudrosti a nikdo v ní ani nehledal jakoukoliv obecně snesitelnou přiměřenost – natolik byla opovrhovaná, škodlivá a obecně nebezpečná. Nesprávné (mylné) poznání a nesprávné (mylné) rozhodnutí totiž vždycky vedly ke zločinům, násilnostem i mnohaletým válkám.

„Všeliký zlý úděl, jakýkoliv je na tomto světě, má svůj kořen v nevědomosti a v nakupení touhy a žádostivosti.“ (Buddha – asi 563-483 př.n.l.)

„Je třeba řídit se společným, ale ač je rozum všem společný, žije většina lidí tak, jako by měla své zvláštní myšlení.“

„S rozumem, s nímž se stále nejvíce stýkají, jsou v rozporu.“

„Vepři se těší více z hnoje než z čisté vody.“

„Osli by zvolili spíše plevy než zlato.“

„Ti, kdo zlato hledají, mnoho hlíny vykopou a málo zlata naleznou.“

„Jenom zdání poznává a podržuje i nejváženější člověk,

ale věru Spravedlnost uchopí strůjce i svědky klamů.“ (Hérakleitos z Efesu)

Rozumově a vědomostně zanedbaní lidé byli ve starověku považováni za pochybení Přírody odůvodňující jejich společenskou nerovnost; hloupost mocných však vždycky vzbuzovala obavy a neklid nejen u prostých lidí, ale i u rodičů budoucích vládců, neboť na nich spočívala budoucnost jejich říší. Existuje jediná starověká kniha, která zřetelně vyjadřuje obavy rodičů, které dodnes nepozbyly svého opodstatnění. Touto knihou je Paňačatantra aneb Patero ponaučení, která byla sepsána v Indii mezi roky 300-500 n.l. Její začátek (prolog) zní takto:

V jihoindickém městě Pramadárópja žil před dávnými léty mocný a moudrý král jménem Amarašakti. Nejznamenitější mužové země – bohatá knížata, stateční válečníci, moudří učenci a nadaní umělci – přijížděli k jeho dvoru a klaněli se mu s úctou, neboť jeho vláda byla dobrá a spravedlivá…

Král měl tři syny: Vasušaktiho, Ugrašaktiho a Anantašaktiho. Byli to hezcí, statní junáci, ale jejich nechuť ke knihám a k učení vůbec působila otci vážné starosti (pozn.: nepřipomíná vám to něco?), neboť staré přísloví praví: „Lepší ztratit syna nebo nemít žádného než přivést na svět hlupáka!“ A vskutku – je tomu tak. Vždyť bolest otce nad ztrátou syna zahojí čas, s bezdětností se člověk nakonec smíří, ale mít hloupého syna je neštěstí, které nahlodává otcův život až do jeho posledních dnů. Jako jalová kráva nedávající mléko je pro rodiče syn hlupák – bez užitku a bez radosti.

Král Amarašakti se tedy velmi strachoval o budoucnost svých synů i o osud své země. I svolal jednoho dne všechny své učené rádce a řekl jim: „Rádcové moci, pět set váž žije na mém dvoře díky mé štědrosti a blahovůli. Přitom se jedinému z vás dosud nepodařilo probudit rozum mých synů. Ptám se vás proto: Jaký bude po mé smrti osud země, v níž ani růže trny nemají?“

Mezi učenci to zašumělo…Konečně jeden z nich řekl: „Výsosti, i nejpilnější a nejnadanější žáci potřebují dvanáct let, aby si dokonale osvojili znalost písma a gramatiky. Takto vyzbrojeni mohou pak přistoupit ke studiu učebnic, jež vysvětlují zákony společenské morálky, praktického života a lásky. Když si je osvojí, lze říci s jistotou, že jejich rozum byl probuzen.“

Poté promluvil ministr Sumati: „Na to, aby člověk obsáhl všechnu moudrost ukrytou v knihách, je třeba mnoho času. Lidský život je však krátký. Proto navrhuji – vybrat z tisíců dosavadních učebnic jen to nejlepší, vynechat všechno, co není důležité, a sestavit jedinou knihu obsahující ve zhuštěné formě základy všeho vědění. Nejučenější z našich bráhmanů je Višnušarman. Radím ti, abys mu svěřil výchovu svých synů. Jen Višnušarman dokáže v nejkratší době vštípit princům základy vědění nezbytné pro budoucí vládce.“

Král si dal hned zavolat učeného Višnušarmana a řekl mu: „Ctihodný, učiň mi tu laskavost a přiveď mé syny tak daleko, aby věděním a znalostmi praktického života vynikali nad ostatní. Stokrát tě za to obdaruji.“

Bráhman odpověděl: „Výsosti, jsem vědec a ne obchodník a své vědomosti neprodávám. Ve svých osmdesáti letech netoužím po ničem, co lze koupit za peníze, a proto můžeš věřit mým slovům, která jsou upřímná a nezištná. Z úcty k tobě splním tvé přání. Poznamenej si dnešní den a mé ujištění:

Ode dneška za šest měsíců budou tvoji synové znát základy všeho vědění a z nich pramenící životní moudrosti!

Nepodaří-li se mi to, ať hanba pokryje moje jméno a ty mě můžeš s potupou vyhnat ze země.“

S úžasem vyslechli všichni učencova slova. Král se však zaradoval, neboť mu byla sňata z beder veliká tíže. Hned poručil zavolat své syne a řekl jim: „Jděte s tímto mužem a dělejte všechno, co vám řekne. Taková je má vůle.“

Višnušarman odvedl prince, posadil je do tiché učebny a položil před ně pět nevelkých svazků. Názvy knih byly:

Kniha I. Rozdvojení přátel

Kniha II. Získání přátel

Kniha III. Válka sov s vranami

Kniha IV. Ztráta získaného

Kniha V. Ukvapené činy

Bráhman řekl princům: „Přečtěte si tyto knihy – zvolna a pozorně!“ Potom odešel… Co Višnušarman řekl, stalo se…

Podobně jako se kdysi trápil král Amarašakti nad svými syny se po další tisíce let trápili a dosud stále trápí otcové i matky nad lehkomyslností svých dětí i nad jejich neochotou prohlubovat své vědomosti. Pokud však děti nemají ve školách povinnou ušlechtilou četbu a u svých rodičů vidí podobný nezájem o sebevzdělání, lze jen stěží očekávat, že o své vlastní vůli budou lepší. Ačkoliv v minulosti byly napsány stovky moudrých knih (včetně zmíněné Paňčatantry), i mnoho dnešních dospělých lidí se k nim totiž chová přezíravě a za jediný zdroj „poučných“ informací považují internet anebo lživá slova svých oblíbených „libojazyčných“ uchazečů o politickou moc, kteří své vzdělání anebo sečtělost pouze předstírají.

„Kolika lidí řeči jsem slyšel, nikdo nedospívá k tomu, aby poznával, že moudré je od všeho odděleno.“ (Hérakleitos z Efesu)

Pokud dobře sledujete a posloucháte současné samolibé hlupáky, snadno zjistíte, jak si jsou jistí mírou svého „vědění“ a jak jsou nepřátelští vůči jakýmkoliv pochybnostem anebo dokonce radám. Bylo tomu tak již před tisíci léty a např. i v odborné horolezecké literatuře (Pit Schubert – Bezpečnost a riziko na skále a ledu) se vyskytuje varování před radami laickým „horolezcům“, kteří z neznalosti ohrožují sebe i jiné a dobrého rádce jsou schopni i fyzicky napadnout. Také na tuto situaci pamatuje Paňčatantra v následující bajce „O radě, která se potkala se zlou“ .

„V lese žilo stádo opic. Jednu vypukla v kraji neobyčejně tuhá zima. Opice mrzly a nevěděly, jak se zahřát. Jedna z nich řekla: „Když je lidem zima, rozdělají si oheň.“ Ale žádná opice si nevěděla rady.

V noci byla ještě větší zima než ve dne. Opice se třásly chladem a bědovaly, když tu jedna uviděla letící světlušku. „To je jiskra, kterou zapálíme oheň!“ zvolala opice radostně a pustila se za světluškou. Chytila ji a poručila ostatním nasbírat suché dřevo a listí.

Opice nanosily hromadu dříví, strčily do ní světlušku a foukaly do ní jako do jiskry, aby se rozhořela a zažehla oheň.

Nedaleko odtud seděl na stromě starý učený pták Súčímukha. Když viděl, co opice dělají, houkl na ně: „Přestaňte, hlupačky! To přece není žádná jiskra, ale světluška!“ Opice si ho však nevšímaly a foukaly dál. Námahou se tak zahřály, že věřily, že se jim opravdu podařilo rozdělat oheň. Natahovaly k hranici zkřehlé údy, obracely se k ní hned zády, hned břichy, zkrátka si počínaly, jako by šlo o skutečný oheň.

Súčímukha se na to bláznovství nemohl dívat. Slétl se stromu a nejhorlivěji foukajícímu opičákovi křičel přímo do ucha: „Dost už toho! Povídám, že je to světluška a žádná jiskra!“ Opičáka jeho křik podráždil; ohnal se prackou, chytil ho a mrštil jím o skálu takovou silou, že ho rozbil napadrť.

Proto říkám, že poučovat hloupé je nejen zbytečné, ale i nebezpečné,“ opakoval (šakal) Karataka a pokračoval: „K čemu je učenost, je-li jí použito na nepravém místě? Není právě tak k ničemu jako lampa přikrytá hrncem!

Když syn zdědí dobré vlastnosti po matce, je otci milý. Zdědí-li otcovy dobré vlastnosti, otec je na něho hrdý. Syn, který ctnostmi a nadáním předčí oba rodiče, je pro otce největším štěstím. Avšak syn, který z dobrých vlastností rodičů nemá žádné, neboť zdědil jen špatné, je pro otce největší hanbou!“

„Učení bez myšlení je marné a zbytečné“ (Kchung fu-c´ /Konfucius/ – 552-479 př.n.l.). K získání pouhých školních vědomostí a pocitu sebeuspokojení sice postačí jednooborová studia, avšak k získání rozumnosti a moudrosti jsou nutná studia mnohooborová a srovnávací (komparativní). „Je třeba, aby muži filosofové byli znalí velmi mnoha věcí“ (Hérakleitos z Efesu). Pokud však chce někdo začít vážná studia (toto rozhodnutí je sice „správné“, leč ještě nestačí ke „správnému poznání“ a z něho následně vycházejícímu „správnému rozhodnutí“), musí začít se „správnou sebekázní“, kterou však ani Buddha přesně nespecifikoval.

Jeho dnes již téměř neznámí současníci (např. asketové Áláró Kálámó, Manžušri Kumarabhuttó, Makhali Góšáló /též Góšáló Makaríputtó/, Uddakó Rámaputtó ad. - na wikipedii nikoho z nich nenaleznete), usilující o dosažení Velké a dokonalé moudrosti (mahápradžňápáramitá), k tomu sice zpravidla zvolili „přísnou sebekázeň“ (tj. „očistnou stezku askeze“), avšak mnozí z nich již v jejím průběhu často poznali (nezřídka až na pokraji smrti hladem), že sebetrýznění nevede ani k poznání pravé skutečnosti, ani k dokonalosti. Nepodařilo se to ani Buddhovi po šestileté trýznivé askezí (také na to přišel až na pokraji smrti hladem a teprve poté zvolil „zlatou střední cestu“), neboť pokud Pravého poznání (bódhi) není dosaženou vlastní pílí, studiem a intelektuálním úsilím, nepodaří se to nikomu.

„Zkusil jsem celý den nejíst a celou noc nespat, abych mohl přemýšlet – žádný užitek, daleko lépe je věnovat se studiu.“ (Konfucius)

Lidé se snadněji rozhodnou hubnout, sportovat anebo posilovat své tělo (zpravidla se jedná o novoroční předsevzetí, u kterého však bez přísné sebekázně nevydrží), než aby posilovali své myšlení. Zejména lidé nedovzdělaní a rozumově zanedbaní jsou extrémně nepřátelští vůči radám a výzvám ke studiu, neboť i když jsou ochotni připustit, že jsou třeba tlustí, neohrabaní a líní, nikdy nepřipustí, že jsou nevzdělaní a hloupí. Je pozoruhodné, že podobný poznatek byl učiněn při zkoumání psychiky řidičů motorových vozidel, kteří sice dokáží připustit, že nejsou skvělí pracovníci, manželé ani rodiče, ale nikdy nepřipustí, že jsou špatní řidiči. Pokud se tedy někdo o své vlastní vůli pevně nerozhodne studovat a nevytvoří si přesný a promyšlený studijní systém, jeho učení bude marné. Zlomit nechuť ke studiu je totiž velmi obtížné, avšak sebekázeň a zvyk učiní studium uspokojivým a příjemným.

„Výchova je pro vychovávané druhým Sluncem.“ (Hérakleitos z Efesu)

Celá středověká i novověká filosofie stojí na ramenou starověkých Géniů, kteří ani zdaleka neměli takový přístup k vědomostem, jaký dnes máme my. Povšimněte si, že právě tři výše citovaní velikáni pocházeli sice z různých míst, ale ze stejné doby – Buddha (563-483 př.n.l.), Konfucius (552-479 př.n.l.) a Hérakleitos (544-484 př.n.l.) – a pokud bychom k nim ještě přidali Thaleta (625-547 př.n.l.), Anaximandra (610-546 př.n.l.), Anaxiména (585-528 př.n.l.), Pýthagoru (584-500 př.n.l.), Xenofana (580-490 př.n.l.), Parmenida (540-470 př.n.l.), Prótagoru (490-421 př.n.l.) a mnohé další z následujících staletí (např. Sókrata, Platóna, Aristotela, Leukippa, Démokrita, Epikúra, Karneada, Ainesidéma, Gorgia, Pyrrhóna, Poseidónia, Cicerona, Seneku, Marka Aurelia aj.), snadno zjistíme, že v naší pochmurné současnosti se již nevyskytují inspirativní „pilíře moudrosti“, ale naopak jsme stále více sužováni hloupostí prostých nevzdělanců a primitivů (prostých blbů, pyšnících se vzděláním ve „Vysoké škole života“). ale i agresivní a obecně nebezpečnou hloupostí ambiciózních a polovzdělaných intelektuálních trpaslíků (kvalifikovaných blbů). „Inteligence na naší planetě je (patrně) konstantní veličinou, pouze lidí neustále přibývá“ (Murphyho zákony).

Co je to věk (čas) z hlediska vesmíru, Země, lidstva i člověka? „Věk je hrající si chlapec, sunoucí kaménky ve hře – chlapecké království“ (Hérakleitos z Efesu). Tento mnohoznačný a fascinující výrok je pro mnohé astrofyziky dodnes inspirativní, neboť i jim připadá vesmír jako podivuhodná a nepochopitelná hra. Zkusme se proto nyní přesunout o 600 let před Abraháma, 1200 let před Mojžíše, 1800 let před Konfucia, Pýthagoru, Buddhu, Hérakleita a mnohé další filosofy a 2400 let před Ježíše Krista a dostaneme se do Egypta 5.dynastie za vlády faraona Džedkaréa Isesiho, jehož vezír Ptahhotep napsal početná mravní naučení, uchovaná v pařížském Louvru jako nejstarší kniha světa. Vědění a moudrosti se týká následující naučení, které je sice citováno v několika odborných publikacích ve stejném duchu, avšak v různých formách překladu, ze kterých jsem vybral pouze dva.

„Nechlub se svým věděním

a poraď se s člověkem neučeným stejně jako s učeným.

Hranice zručnosti (umění) totiž nelze dosáhnout

a není řemeslníka (umělce), který by dospěl úplného mistrovství.

Dobrý výrok je skrytější než malachit,

a přesto jej najdeš i u otrokyň drtících obilí.“

(Břetislav Vachala – Zajímavosti ze Starého Egypta)

„Dokonalé slovo je nesnadnější nalézt než zelený kámen (malachit);

přesto jej najdeme u služek pracujících ve mlýně.“

(Christian Jacq – Egypťanky)

Jednooborové vědění svádí k pýše, ješitnosti a k nepřátelství k oponentním názorům. Mnozí studenti by patrně potvrdili, že někteří vysokoškolští pedagogové vyžaduji při zkouškách přesnou citaci ze svých vlastních skript a učebnic a nejsou schopni přijmout jakoukoliv odchylku od jejich „svatého textu“. „Mnohoučenost nenaučí rozumnosti“ (Hérakleitos z Efesu při kritice Pýthagory). Naproti tomu mnohooborově vzdělané odborníky těší kvalifikované oponentní názory (říkáme tomu „jiskření“), neboť při nich mohou narazit na střípek informací, které mohou doplnit jejich vlastní mozaiku poznání. V tomto směru nemohu nevzpomenout na doc.L. z právnické fakulty UK v Praze, který mi v lednu 1968 při zkoušce z dějin státu a práva (včetně práva římského) pravil: „Pane kolego, teprve z vašeho projevu jsem pochopil, jak to kolega Kincl s tím dědickým právem vlastně myslel.“

Principem dialektiky protikladů je jejich vyvážená harmonie. Zkusme si však představit váhy lidstva, kdy na jedné misce vah jsou dobré myšlenky, slova a skutky moudrých a slušných lidí, a v druhé misce (či spíše ve velkém kotli) se nacházejí zlé myšlenky, slova a činy lidí nerozumných, nevědomých, hloupých, závistivých, zlostných, nenávistných a agresivních. Protože však hloupost je věčná a rozporuplné lidstvo se nikdy nemůže sjednotit v intelektu i mravnosti, nelze ani dosáhnout celospolečenské harmonie. Kdykoliv tedy dojde k zásadnímu vychýlení vah (zejména v případě válek, revolucí a občanských nepokojů), hrozí jejich pád včetně obsahu obou misek. V historii lidstva se tu už mnohokrát stalo a semleti byli vinní i nevinní.

Pohled na hloupé a násilnické lidstvo byl vždycky traumatizující a dočtete se o tom i v mnoha starověkých knihách, neboť tehdejší krutá, násilnická a loupeživá doba rozhodně nebyla „procházkou rozkvetlým parkem“. Zkusme se tedy alespoň občas zamyslet nad tím, jak bychom vnímali naši současnou objektivní realitu z přírodního anebo dokonce z vesmírného úhlu pohledu. Nejenže by nám přitom mohlo být nevolno, ale mnohé současné a zdánlivě podstatné problémy by se nám z hlediska věků začaly jevit jako malicherné.

„Nesuďme ledabyle o největších věcech!“ (Hérakleitos z Efesu)

Ukončeme tedy tuto úvahu závěrečnou pasáží z Paňčatantry:

„Tak končí pátá kapitola knihy, v níž hlavní moudrost vyřčena je krátce:

Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným,

sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem!

Kdo na smetišti světa pilně pátrá po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí,

ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“

V Plzni dne 29.6.2026