Základy práva i jeho výkladu stojí na písku

Filosofové inspirovali nejen některé starověké vládce, kteří je podporovali anebo využívali jako rádce, ale i právníky, kteří z jejich příkazu připravovali texty zákonů i jejich výklad. Bylo to patrno zejména ve starověkém Římě, ve kterém se od prvního stol.př.n.l. nejprve rozvíjela a poté ve 3.stol.n.l. postupně pohasínala filosofie stoická. Římský státník, právník a řečník Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) tak nejprve zahájil svá studia u řeckého stoika Poseidónia z Apameie (asi 135-51 př.n.l.) a pokračoval v nich u svého přítele Athénodóra z Tarsu (asi 75 př.n.l.-7.n.l.), který byl i přítelem a rádcem pozdějšího císaře Octaviána Augusta; další římský státník a spisovatel Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l.-65 n.l.) pak studoval u římského stoika Papiria Fabiana (35 př.n.l.-35 n.l.) a posledním římským stoikem byl podle historiků císař Marcus Aurelius Antoninus (121-180 n.l.). Ti všichni byli ve své době velice vážení - Cicero byl římským senátem označen za „Otce vlasti“, Seneca byl jedním ze dvou regentů Římské říše za nezletilého císaře Nerona a císař Marcus Aurelius byl nazýván filosofem na trůně. Jejich spisy byly oblíbenou četbou a ovlivnily i římskou právní kulturu (zejména Ciceronovy spisy „O povinnostech“ a „O zákonech“). V tomto období se proto objevili i nejslavnější římští právníci Publius Iuventius Celsus (1.stol.n.l.), Gaius (2.stol.n.l.), Neratius Priscus (2.stol.n.l.), Salvius Iulianus (2.stol.n.l.), Aemilius Papinianus (2.stol.n.l.), Sextus Pomponius (2.stol.n.l.). Iulius Paulus (2.-3.stol. n.l.), Domitius Ulpianus (2.-3. stol.n.l.), Herrenius Modestinus (2.-3.stol.n.l.), Aurelius Marcianus (3.stol.n.l.) aj. Během těchto prvních tří staletí n.l. se tak postupně zformulovaly základy kontinentálního evropského práva, které pak byly v následujících třech staletích ještě dále rozvíjeny, zejména pak v kodexu Corpus iuris civilis východořímského císaře Justiniána (vládl v letech 527-565 n.l.). Postupně pak byly převzaty i expandujícími fransko-germánskými kmeny, aby pak byly v následujících staletích zcela rozvráceny.

Pozornému badateli nemůže uniknout, že filosofii i právní kulturu 1.stol.př.n.l.-3. stol.n.l. sbližovala nápadná snaha o spravedlnost, řád, kázeň a dokonalost. Stoikové se totiž věnovali především etice a tvrdili, že pouze mravný člověk může být dokonalým. Uznávali tedy pouze krajní meze dobra a zla, za jediné dobro považovali mravnost (ctnost, dokonalost), za jediné zlo nemravnost (bezectnost, špatnost) a vše ostatní pak považovali za lhostejné. Za první ctnost pak považovali moudrost, za druhou uměřenost (tj. moudrost v žádání a volbě věcí), za třetí spravedlivost (tj. moudrost v přidělování) a za čtvrtou statečnost (tj. moudrost ve snášení). Za opak těchto ctností pak považovali nerozumnost, nevázanost, nespravedlivost a zbabělost.

Má-li být stoické pojetí mravnosti úplné, je nutno je obohatit o tři ctnosti konfuciánské, označené trojvýznamovým pojmem „žen“ – tj. lidskost, laskavost a soucitnost. Výslednou definicí mravnosti je pak ucelený soubor těchto pozitivních povahových vlastností (ctností): moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti, uměřenosti, uvážlivé odvahy, lidskosti, laskavosti a soucitnosti. Nejen podle stoiků, ale i podle buddhistů a čínských konfuciánů byly tedy předpokladem dosažení dokonalosti a dobra poznání, vědění a moudrost, předpokladem dosažení špatnosti a zla pak byly nevědomost, nerozumnost a hloupost.
„Koho vědomosti jsou neúplné, nedojde nikdy hloubky poznání Dokonalého člověka.“

(Sün-c´)

Zmínění římští právníci došli ve své snaze o dokonalost mnohem dále než stoikové a odkázali nám obdivuhodné právní formulace, které bohužel nenaleznete ani v jediném zákoně anebo rozsudku. Přitom z pouhých těchto dvou právních výroků, doplněných jednou současnou analogií, je nejen patrno, jak byla římská právní věda oproti vědě naší pokročilá, ale jak nám římskoprávní kulturnost chybí.

„Právo je umění spravedlivého a dobrého.“

(Ius ars aequi et boni est) (Publius Iuventius Celsus – 70-140 n.l.)

Analogie: „Výklad práva je umění nalézat spravedlnost a dobro.“

„Toto jsou příkazy práva: čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest.“

(Iuris praecepta haec sunt: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere)

(Domitius Ulpianus – 170-228 n.l.)

O nedovzdělanosti a nedůvtipnosti našich zákonodárců svědčí už je to, že tuto Ulpianovu právní větu nezařadili do preambule Listiny základních práv a svobod, ačkoliv je to jedinečné a všeobecně použitelné výkladové pravidlo. Jak by to však mohli učinit, když sami nevědí, co je to „čestné žití“, a nevědí to ani soudci, kteří tápou i v takových pojmech, jako jsou dobré mravy a obyčejné lidské cítění (§ 2 odst.3 občanského zákona).

Stoičtí právníci označili dokonalost (umění) v právu a v jeho (uměleckém) výkladu pojmem aequitas (ekvita), což lze volně vyložit jako „vyšší spravedlnost“ a právní ušlechtilost (noblesu). Rozlišovali totiž nižší (subjektivní) spravedlnost (iustitia), a vyšší (objektivní) spravedlnost (tj. dokonalou, ušlechtilou - aequitas), jejímž základem byl přirozený lidský cit pro právo a spravedlnost (ius naturale, aequitas naturalis). Právě z těchto přirozených pocitů se rodily místní a skupinové zvyklosti (obyčeje, morálka) a z následných dohod o nich pak vznikly nejstarší právní normy.

„Všechny lidské zákony jsou živeny jedním božským; ten dosáhne kam až chce, všechno zmůže a má převahu.“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Postupně se tedy dostáváme ke kořenům věci. Lucius Annaeus Seneca pravil, že „v obcích se špatnými zákony spatříš špatné mravy“ (Čtyřiadevadesátý list Luciliovi). Následné rozvinutí této jeho myšlenky by mu jistě nevadilo:

- v obcích se špatnými mravy spatříš i špatné zákony,

- v obcích se špatnými mravy spatříš špatné zákony i špatné zákonodárce,

- v obcích se špatnými zákony spatří špatné zákonodárce i špatné mravy,

- v obcích se špatnými zákonodárci spatříš špatné zákony i špatné mravy.

To všechno se v našem politickém i občanském životě plně potvrzuje, neboť mravní úroveň většiny našich zákonodárců je velice nízká, úroveň naší normotvorby je nevalná a nemravnost převážné většiny našich občanů tomu také odpovídá. Na špatné a nemravné chování si totiž lidé zvykají mnohem rychleji, než na chování dobré a mravné.

„Nejzkaženější stát – nejvíce zákonů.“

(Depravata res publica plurimae leges)

„Zákon má být stručný, aby si jej lidé nezkušení tím snáze zapamatovali. Ať je jako hlas z božích úst: ať poroučí, a nediskutuje. Nic se mi nezdá chladnější, nic hloupější než zákon s úvodem.“ (Poseidónios z Apameie – 135-51 př.n.l.)

„V zákonech je prostota lepší než složitost.“

(In legibus magis simplicitas quam difficultas placet) (Justiniánský kodex)

Kdykoliv vyjde najevo nějaký nedostatek nově přijaté anebo novelizované právní normy, obvykle slyšíme výmluvy typu: „nepředvídalo se, nedomyslelo se, nezohlednilo se, nepočítalo se…“ apod. To kouzelné slovíčko „se“ totiž znamená, že nikdo za nic nemůže a ani není tedy za právní zmetek odpovědný (za ten totiž můžou škodolibí trpaslíci…).

Nyní si položme otázku, proč tedy máme špatné zákonodárce, špatné zákony, špatná soudní rozhodnutí i špatné mravy? Jak je možné, že po těch tisíciletích světlo filosofie, kultivované právní vědy a „vyšší spravedlnosti“ neosvítilo nejen tvůrce zákonů, ale ani státní zástupce a soudce, natož běžné občany? Proč máme tolik právních „patlalů“ a „neumětelů“, proč přibývají nejen justiční omyly, ale i lajdácká a nezodpovědná práce všech orgánů činných v trestním řízení? Kořenem všech těchto nešvarů (nectností, špatností) jsou totiž nevědomost, nerozumnost a hloupost, neboť bez znalosti filosofie ani sebevětší vzdělání není zárukou moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a uměřenosti.

„Mnohoučenost nenaučí rozumnosti.“ (Hérakleitos z Efesu)

„Nevědomost soudce je zkázou pro nevinné.“

(Ignorantia iudicis foret calamitas innocentis)

„Soudce musí mít stále na zřeteli spravedlnost.“

(Iudex aequitatem semper spectare debet)

„Ve všem, hlavně pak v právu, je třeba přihlížet ke slušnosti a poctivosti.“

(Iulius Paulus – 160-230 n.l.)

„Zákony se mají vykládat shovívavěji, aby byl zachován jejich účel.“

(Aulus Cornelius Celsus – asi 30 př.n.l.-53 n.l.)

Nedostatek filosofického vzdělání a jednoznačného výkladového pravidla („Toto jsou příkazy práva…“) jsou hlavními příčinami toho, že bloudící soudci si mnohdy vymýšlejí mimoprávní stanoviska, vykládají neexistující právní ustanovení a nezřídka už ani nesoudí podle platného práva, ale pouze podle judikátů, které mnohdy ani necitují. Judikáty však nejsou obecně závazným pramenem práva a kromě toho jsou často jako nezákonné potichu opouštěny, aniž by byla dodatečně napravena jimi způsobená právní nejistota. K nezákonným judikátům se totiž jejich původci raději nehlásí.

„Musí se soudit podle zákonů, ne podle příkladů.“

(Iudicandum est legibus, non exemplis)

„Povinností soudce je soudit podle práva, ne právo tvořit.“

(Iudicis est ius dicere, non dare)

Citace inspirativních výroků římských právníků by byly velice dlouhé, avšak nikoho ze zákonodárců to nezajímá (ostatně uvedená jména ani neznají) a vědomosti státních zástupců i soudců nejsou o nic lepší. O pokleslé úrovni vědomostí i rozhodování státních zástupců a soudců totiž svědčí nejen zprošťující rozsudky a opakovaná rušení soudních rozhodnutí, ale zejména milionové částky, které tento stát musí vyplatit za nezákonná trestní stíhání. Škody na právním i mravním vědomí občanů se tím však nenapraví a jelikož se tyto nešvary neustále opakují, souběžně s nimi se prohlubuje i právní nejistota.

„Dobrý soudce soudí podle zásad spravedlnosti a dobroty a spravedlnosti dává přednost před přísným právem.“

(Bonus iudex secundum aequum et bonum iudicat et aequitatem stricto iuri praefert)

„Přirozené spravedlnosti je třeba dát přednost před tvrdostí zákona.“

(Aequitas naturalis preaferenda est rigori iuris)

Jeden z nejvýznamnějších konfuciánských filosofů Sün-c´ pravil: „Přirozenost lidská je v základě zlá. To dobré v ní je pouze vypěstované.“ Pokud tedy podrobíte slova i skutky některých státních zástupců a soudců pečlivé psychoanalýze, poměrně snadno zjistíte, že nejenže v sobě nepěstovali dobro (i to je třeba studovat a praktikovat), ale ve zlém prostředí se v nich zlo ještě znásobilo. Kolik už způsobili lidských neštěstí a škod – a jelikož jim jsou jejich zlá chování velkoryse tolerována, zlo se nakonec stalo nedílnou součástí jejich povahy (tj. nectností).

„Do světa se člověk rodí jen jako člověk malý.

Když nedostane učitele a zákony, stává se člověkem,

který jen na osobní prospěch hledí.

Do světa se člověk rodí jen jako člověk malý.

Když na zmatené časy narazí

a ty časy zmateností označí jeho mravy, stává se člověkem,

který nízkost násobí nízkostí a zmatenost zmateností.

A lidská ušlechtilost nepronikne k nitru člověka,

když ji nebude výchovou získávat.

Poznají snad lidská ústa a žaludek,

co jsou pravidla chování,

co je princip chování v zákonech spravedlnosti,

co je zdvořilost a obětavost,

co je cudnost a ostýchavost?

Ony jen žvýkají, žvýkají, přežvykují

a shánějí se po tom, čím by se nasytily.

Když člověk nedostane učitele a zákony,

jeho mysl zůstane jen ústy a žaludkem.“ (Sün-c´)

Při srovnávacích studiích mnohdy narazíte na výroky, ze kterých pouze změnou tématu učiníte argumentaci použitelnou ve zcela jiných souvislostech. Tak tomu je i s Ježíšovým podobenstvím o domu vystavěném na skále anebo na písku.

„Protož každého, kdož slyší slova má tato a plní je, připodobním muži moudrému, kterýž ustavěl dům svůj na skále.

I spadl příval, a přišly řeky, a váli větrové, a obořili se na ten dům, ale nepadl; nebo byl založen na skále.

Každý pak, kdož slyší slova má tato, a neplní jich, připodobněn bude muži bláznu, kterýž ustavěl dům svůj na písku.

I spadl příval, a přišly řeky, a váli větrové, a obořili se na ten dům, i padl, a byl pád jeho veliký.“ (Evangelium sv.Matouše, kap.7/24-27)

Po celý náš život budujeme své povahy – někdo cíleně svojí kázní, jiný lajdácky rozmařilým, neukázněným nebo zločinným způsobem života, a jiný zase přizpůsobením se konkrétním podmínkám a prostředí, ať už jsou jakékoliv. Kdo si zvykl na konání dobra, vybudoval svoji povahu „na skále“, a kdo si zvykl na konání zla, postavil ji „na písku“. Pro lidskou pospolitost pak platí, že jejím „domem i hradbou“ musí být zákony založené na pravdě, spravedlnosti, dobru a dlouhodobě budovaných mravních principech, především moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, slušnosti, poctivosti, uměřenosti a lidskosti. Pouze tyto mravné filosofické principy jsou totiž „skálou“, na které lze budovat společný „dům spravedlnosti a práva“, který žádné živly ani lidské běsnění nesvalí.

„Lid má bojovat o zákon jako o hradbu.“ (Hérakleitos z Efesu)

„Spravedlnost a dobro je zákon nad zákony.“

(Aequum et bonum lex legum est)

„Spravedlnost je základem států.“

(Iustitia regnorum fundamentum est)

„Co zmohou jalové zákony bez dobrých mravů?“

(Quid leges sine moribus vanae proficiunt?)

(Quintus Horatius Flaccus – 65-8 př.n.l.)

Existuje množství kultivovaných právních principů („stavebních kamenů“), které jsou našimi zákonodárci z pouhé neznalosti a přezíravé pýchy opomíjeny anebo jsou neuměle přetvářeny do „moderní“ podoby, která však ani zdaleka neodpovídá jejich původnímu významu. Příkladem takového trapného pokusu je § 8 občanského zákoníka, ve kterém se uvádí, že „zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.“ Z toho však lze dovodit, že nezjevné zneužití práva požívá právní ochrany – a ono k tomu skutečně dochází, neboť soudy nezřídka poskytují velkorysou právní ochranu nejrůznějším šibalům a podvodníkům. A co říká římské právo? „Právo nevzniká z bezpráví“ (Ius ex iniuria non oritur). Tento obsahový rozdíl je tak markantní, že to nemůže uniknout ani laikům. Podobně se však i na dokonalé mramorové základy starověkých chrámů přidávaly neuměle uplácané středověké cihly, na kteroužto kombinaci už jen pouhý pohled vzbuzuje odpor – a s právem je to podobné. Náš právní řád je tudíž plný nástaveb, přílepků, trosek, sutin a písku, zadrhávajících soukolí „mlýna“, který má mlít spravedlivě a stejně všem. „Lidé si (totiž) vždycky žádali rovné právo; vždyť jinak by to ani právo nebylo“ (Marcus Tullius Cicero – O povinnostech, Kniha II/12). Je tomu tak proto, že namísto dobrých stavitelů necháváme stavět náš „dům spravedlnosti“ i „hradby práva“ lidmi, kteří nikdy nic kloudného nevymysleli a nepostavili a přesto o sobě tvrdí, že právě oni jsou těmi, kteří náš „dům i hradby“ nejlépe postaví. Přesně takové lidi přitom odhalil již Sókratés (469-399 př.n.l.) ve svém podobenství o „lékařích“, kteří nikdy nikoho neléčili, a přesto se touto dovedností chlubí, o „lodivodech“, kteří nikdy žádnou loď neřídili, a přesto by se odvážili ujmout se řízení lodi, i o ambiciózních „politicích“, kteří by sice velice rádi ovládali a řídili společnost, avšak o politice a vládnutí také nic nevědí. Všechny lidské chyby, nectnosti i špatnosti tu totiž už mnohokrát byly, a jelikož učitelé o nich své žáky neučí, lidé o nich nečtou a rady moudrých nikdo neposlouchá, stále znovu je opakujeme a díky moderním technickým vymoženostem i naší shovívavosti k nemravnostem je ještě více rozvíjíme. Naprosté většině lidí je to však zcela lhostejné, neboť jejich mysl opravdu zůstala jen ústy a žaludkem. Sün-c´ měl pravdu, leč kdo to pochopí?

„Tuto řeč věčně jsoucí nechápou lidé,

ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli.

Neboť ač se všechno děje podle této řeči,

přece se podobají nezkušeným,

když se pokoušejí o taková slova a díla,

jaká já vykládám,

rozebíraje každé podle jeho povahy

a vysvětluje, jaké je.

Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce,

tak jako zapomínají, co dělají spíce.“ (Hérakleitos z Efesu)

 

V Plzni dne 22.9.2023