„Zpupnost je nutno více hasit než požár!“(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Vliv mocenského násilí na upevňování (stabilizaci) anebo i rozkladu a úpadku (destabilizaci) lidské společnosti však započal již v lidských tlupách, pokračoval v rodech a kmenech a teprve poté se rozvinul v rozmanitých státních útvarech v Mezopotámii (Sumeru), Indii, Egyptě a Číně, které byly založeny na autokratickém principu vlády – tj. patriarcha, vůdce, náčelník, král. Čím pak byly dané společenské útvary početnější, tím byla nutnější i dělba moci, neboť vůdce již nemohl rozhodovat o všem. Proto část své moci nejprve přenesl na členy své rodiny (nepotismus) a poté na náčelníky rodů nebo na své nejbližší přátele (zpravidla osvědčené spolubojovníky či spíše spoluloupežníky), ze kterých se postupně vytvořila aristokracie (tj. „ti nejlepší“). Ti pak společně se svým vůdcem a prvotními kněžími jako první zákonodárci stanovovali závazná pravidla chování – tj. časově a místně příhodné skupinové zvyklosti (obyčeje, morálku). Dále pak pokračovalo dělení moci na soudce, strážce (vojsko a archaickou policii) a úřednictvo, které v nejrůznější podobě funguje dodnes.

Soudci vykládali právo (nejprve nepsané zvyklosti a poté i právo psané), ukládali tresty a řešili spory. Patrně nejstarší je tento sumerský soudní výrok z 21.stol.př.n.l., jehož obsah je pozoruhodný nejen popisem projednávaných svědectví, ale i prvním zaznamenaným složením tříčlenného soudního senátu:

„Akalla, syn Lunišuburův, a Uransianna svědčí, že Kaku, syn Ninšuburův, zakoupil deset stromků datlové palmy od Lunanny, otce Urabbaova, za tři šekely stříbra. Urabba popřel svědectví, Kaku odpřisáhl. Stromy byly přiřčeny Kakuovi. Při tomto přelíčení byli soudci Tiemachta, Lušara a Ursaterama.“

Úředníci vybírali daně, vedli evidenci pozemků, obyvatel i jejich majetků, organizovali stavby i veřejné práce apod. Se soudci i s úředníky však byly vždycky problémy a těmi největšími byly hloupost, neschopnost, korupce a zvůle. O tom svědčí i záznam obžalovací řeči egyptského rolníka z 21.-20.stol. př.n.l., který byl okraden o plody své práce jakýmsi malým místním úředníkem.

Rolník se proto obrátil na výše postaveného úředníka a jeho řeč byla tak znamenitá, že o ní byl informován samotný faraon, který ji poté nechal zapsat a uchovat (její pasáže by mohly zahanbit mnohého současného advokáta).

„Sestoupíš-li k jezeru spravedlnosti, nechť pluješ po něm s příjemným vánkem, nechť nejsou svinuty tvé plachty, nechť neloudá se tvá loď, nechť nepřijde pohroma na tvůj stěžeň, nechť nezlomí se tvá ráhna, nechť neuvázneš na mělčině a nenarazíš na břeh. Nechť nestrhne tě proud, nechť neokusíš zákeřnost řeky a nespatříš tvář hrůzy.

Znič lež a obnov pravdu! Mluvím, abys mne vyslechl; zjednej spravedlnost! Velebný, jehož velebení velebí, potři bezpráví!“

Uplynula celá tisíciletí a jelikož na pochmurné historické zkušenosti s lidskou špatností nikdo nedbá, i u nás jsou stížnosti na liknavost a neschopnost úředníků a soudců takřka na denním pořádku. Moudří, uvážliví a spravedliví státní zástupci a soudci totiž nejsou častým jevem a stejně tak i rozumní, svědomití, pracovití, poctiví, slušní a vlídní úředníci jsou spíše výjimkou než pravidlem. Někteří úředníci (včetně ministrů – i ti jsou pouzí úředníci) dokonce zpracovávají agendu, o které vědí buď velice málo anebo zhola nic (za svoji nevědomost se mnohdy ani nestydí!), ale přesto se opovážlivě vydávají na cestu dobrodružných objevitelů a poté bloudí v mlhavém závoji klamu, vykládají právní nesmysly a pokud mají výkonnou moc, vydávají dokonce i nezákonná rozhodnutí, která udivují absencí základních právních vědomostí. Nejhorší jsou pak úředníci, kteří snadno podléhají niterné touze nařizovat, nepovolovat, zakazovat, šikanovat anebo i trestat. Mnohokrát již bylo např. upozorňováno na některé nezodpovědné úřednice Orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), které už napáchaly mnoho škod a vyděšenými dětmi jsou nezřídka označovány jako čarodějnice anebo ježibaby.

Uplatňování moci je významným prostředkem seberealizace, kterou již Buddha (asi 563-483 př.n.l.) označil jako touhu po rozvoji v životě (v pálijštině vibhava-tanhá) a kterou moderní psychologové označují jako zbytnělý pud po uznání a uplatnění. Pouze filosoficky vzdělaní, ukáznění a sebekritičtí jedinci nadaní rozhodovací mocí však dokáží včas rozpoznat nebezpečí, které pro ně samotné představuje získaná moc a s ní spojená určitá společenská nadřazenost. U naprosté většiny mocných se však postupně rozvíjí nezdravá sebejistota, pýcha a nezřídka i arogance a zpupnost, což ostatní lidé vnímají nevlídně a popuzeně (zde tedy spočívá ono pověstné „jádro pudla“). Vždycky tomu tak bylo a vždycky tomu tak bude, neboť nikdo není dokonalý a nerozumnost, nevědomost a hloupost jsou nadčasové projevy lidské psychiky.

Soudní i výkonná moc zasahují do všech oblastí života občanů. Soudní pře anebo dokonce trestní řízení se sice týkají jen malé části obyvatelstva, avšak rozličná správní řízení se v životě občanů nevyhnou nikomu. Každý rozumný vládce však dobře věděl, že soudce i úředníky sice nezbytně potřebuje, avšak nemůže jim bezmezně věřit, musí je pečlivě vybírat a v žádném případě je nemůže nechat bez dozoru, neboť svojí hloupostí, neschopností, úplatností a zvůlí by dokázali vyvolat záporné společenské napětí (přetlak) a způsobit i občanské nepokoje anebo vzpoury. Přesně toto nebezpečí měl Hérakleitos na mysli, když napsal, že „zpupnost (hybris) je nutno více hasit než požár!“

Úplný text ve formátu pdf je ke stažení v příloze.